(16.8.2024, Ulan-Ude)
V Ulan-Ude se přes Couchsurfing setkáváme se Sašou a jeho manželkou Mášou. Je to milý pár, který cestuje – osm měsíců žili ve Vietnamu, pak pokračovali přes Čínu, a nyní se na cestě v Ulan-Ude zastavili navštívit Sašovi rodiče. U sebe nás ubytovat nemohli, a tak nám nabídli, že nás vezmou na procházku po městě a do buddhistického kláštera s krásnou vyhlídkou.
Setkáváme se v devět hodin v kavárně nad kávou a potom jedeme společně taxíkem k vyhlídce. Výhled na město je nádherný, jen škoda, je trochu v oparu.
Po vstupu do kláštera nás čeká cesta pokání v podobě poutní cesty, kterou neúmyslně procházíme opačným směrem. Děláme zastávky u znamení čínského zvěrokruhu, a také zjišťujeme, jaké zvíře nás provází, jaká je naše mantra, který Buddha nás střeží. Já jsem tygr, Laurent je kůň, a nacházím i své sourozence jako krysu, zmiji a psa… Stále mi však vrtá hlavou, jak by se znamení dědila, kdyby to šlo. A jak mohou mít dva buvoli (moji rodiče) za děti čtyři rozdílná zvířata?
Po cestě pokání jsme připraveni vstoupit do chrámu. Zde právě probíhá ceremonie. Kněží – lamové – přednáší mantry a hrají na gong. Celý proces je velkolepý a je mi mnohem bližší než křesťanské rituály. Nikdy předtím jsem nebyla svědkem tak působivé, dech beroucí, otevřené ceremonie.
Po poslední mantře obcházíme chrám, kupuji modlitební praporky, které si pověsíme doma.
Protože Saša a Máša odpoledne pracují, stiháme již jen ještě společně zajít na oběd do místní restaurace. Tam poprvé ochutnávám zelený čaj s mlékem a nechybí ani tradiční burjatské knedlíky – buzy. Během oběda nám Saša vypráví o tom, jak učí online angličtinu a přitom cestuje a Máša o své práci – je online asistentkou pro management tří firem. Oba jsou tedy vlastně digitální nomádi, kteří se nyní chystají do rodného města Petrohradu, kde se plánují usadit.