Ulan-Ude (Улан-Удэ)
Ulan-Ude, je hlavním městem oblasti Burjatsko, která se přelévá mezi Ruskem a Mongolskem, je také hlavním centrem ruského budhismu. Město leží na východ od spodní části jezera Bajkal. Naleznete zde budhistický klášter a klášterní komplex za městem, kde odpočívá i nejdéle se modlící lama Dashi-Dorzho Itigilov, narozený roku1852. Medituje již přes 100 let a neprokázali u něj (vědecky) známky úmrtí. Vysvětlením může být, že mnich dosáhl hluboké úrovně meditace zvané tukdam, díky které se stal osvícenou bytostí, neboli buddhou, a tudíž mrtvý není. Mezi lidmi se povídá, že by se tento 100 letý modlící mohl každým dnem probudit z modliteb. Zároveň však vyvstává otázka, co se bude dít a jak se zachová, pokud se probudí.
Do Ulan- Ude přijíždíme ve večerních hodinách, již za tmy. Pokud bych se nepokoušela v předešlých dnech rezervovat místo v hostelu kousek od nádraží, tak nevím, nevím, jestli bychom zbytek večera nehledali ubytování. Toto město je jedno z míst, kde jsme se domluvili s v rámci CouchSurfingu pouze na výlety a ubytování nám nikdo nenabídl.
Díky rezervaci a včasnému ubytování, vycházíme s Laurentem na večerní procházku do centra města, k Leninově hlavě, parčíku s travnatými sochami. U náměstí je otevřená zajímavá výstava, galerie převážně akvarelů na téma rodina a staré rodinné tradice.
Po malé procházce míříme do obchodu, koupit si něco k večeři (pelmeně) a svačinu na další den. Chtěli bychom si udělat hezký večer nad vínem. Nakupujeme, ale bohužel je již po 9 večer a jak Laurentovo pivo na další den, tak i víno pokladna odmítá, přesáhli jsme časový limit na koupení alkoholu. V Rusku pro různá města platí jiný čas, do kolika hodin se může prodávat alkohol a pokud jej přesáhnete, nikdo Vám již neprodá ani cider.
Další den máme nabitý schůzkami s místními lidmi a objevováním města. Pro mě je zásadní navštívit všechny kláštery a budhistická centra a zastavit se i na Centrálním rynku (trzích). Dále i projít město a ochutnat místní gastronomické speciality. Z trhů si vítězně a vlastně i potají přináším 700 g cihlu zeleného mongolsko-burjatského čaje. Tajně, jelikož jsem si téměř jista, kdyby byl Laurent u toho, jak jsme si s trhovkyní povídaly a že mi s radostí i povyprávěla o jiných pokladech, které nabízí, tak by mi tu cihlu pro rodiče rozmluvil. Konec konců cestujeme jen s batůžkem a občas ještě s plátěnou taškou přes rameno, kterou na letišti musíme nacpat do toho batůžku, abychom se vešli do limitu. Všechno a téměř všude sebou taháme na zádech. Já ten čaj beru jako triumf, suvenýr, že jsem si vůbec nějaký čaj pořídila, nevím, jestli později budu mít ještě příležitost.
