Cejlon – Dambula

Den pátý

7.7.2025

Odjezd do Dambuly.

Ráno stáváme dříve. Snídaně na terase při koncertu místních cikád s zpěvu ptáků. Rád bych je také viděl, nejenom slyšel. Předevčírem jsme při večeři viděli zoborožce.

Loučení s paní a synem. Domácí nás odváží na autobusové nádraží a vysazuje před autobusem do Dambuly. Loučíme se a opakujeme, ať dá vědět až dorazí do Německa. Plánuje výlet za přáteli. U něj jsme si k večeři dávali rýžové pivo “Leon” a tak mu říkáme ať si udělá výlet do Plzně, aby ochutnal opravdové pivo. Spát může u nás. Podáváme si ruce a nastupujeme do autobusu. Pokud přijede, bude se divit 😉

 

Ája slibovala kontakt, Zkusím nafotit vizitku.

“Apple Sara Tours & Travels” – Kendy

Telefonovat lze pomocí WhatsAppu

• Ubytování je v pokojích s příslušenstvím. Pro nenáročné cestovatele, tím myslím ty, kteří nevyžadují klimatizaci a stačí jim větrák na stopě. Ostatní je na jedničku.
• Jídlo je vynikající domácí kuchyně. Paní vaření i učí.
• Služby 🙂 Jak se domluvíte. Dokáží navrhnout program po okolí doprava je tuktuk nebo auto. My osobně preferujeme tuktuk. Pokud je domluva včasná (má nějaké závazky u cestovek) je syn schopen pomoci s návrhem cesty a klimatizovaným autem s Vámi objet celý ostrov a vše po čem toužíte.

 

Autobus do Dambuly.

Nastupujeme trochu s obavou. Strkám Áje pro jistotu pytlík, aby nebyla ostuda.

Jo, Tobě se to jezdí, já už mám své zkušenosti. Pozoruji místní, jak si rozbalují na ulici koupené jídlo a pochutnávají si. Pá se sesunout v sedačce a spí. To já sedím na kraji troj sedačky a půl zadku mi kouká do uličky, takže se pevně držím, abych nespadla.

Sedadla mají o chlup větší rozestup než letadlo. Naše nohy tam však skládáme těžko.  Autobus se v oblaku černého kouře rozjíždí a za téměř stálého troubení se zařazuje do toho chaosu. Řidiči autobusů mají tu výhodu, že podle místních pravidel mají absolutní přednost. Je to rozumné upřednostňovat hromadnou dopravu. Ke kouřícím autobusům. Místní říkají, že to jsou indické šunky, ale co mají dělat. Jiná možnost jsou japonské stoje, ale jejich cena je jinde. Místní automobilový na nejspíš i jiný průmysl dostal zabrat nejprve vleklou občanskou válkou, tsunami a kovid jim také moc nepřidal.

Zpět k autobusům. Jízdní řády? 🙂 Prý nejsou potřeba, většina spojů jezdí s půl nebo hodinovým rozestupem. Pokud nenastupujete na nádraží, stačí si na autobus mávnout tak, aby Vás řidič dostatečně včas zahlédl. Zastávky tu jsou, ale jezdí se, jak lidé potřebují. Dveře i okna jsou za jízdy otevřená. Ceny? Státní autobus a vzdálenost cca Praha – Brno vychází pro dva cca 70Kč. Jezdí tu řada soukromých společností, většinou je poznáte podle pestrobarevných autobusů, některé mají i klimatizované mikrobusy. Ceny jsou o něco vyšší ale stále laciné.

Prvá cesta autobusem. Obavy padají, okny fouká a v autobuse je celkem příjemně. Díváme se po krajině. Hory se postupně snižují. Objevují se rýžová políčka. Autobus staví na každé mezi. Prostě stačí mávnout. Z reproduktorů, které podle vzhledu a stavu by neměly fungovat, se line příjemná místní hudba. Fascinují mne dopravní značky. Nejsou evropské, spíš to, co známe z australských filmů. Žluté kosočtverce. Nejvíc se mi líbí značka se slonem a slůnětem. Moc si přeji mít možnost si ji vyfotit.

 

Dambula.

Tuktukem k ubytování. Další skvělí lidé a hezké ubytování s “truhlíky” leknínů ve vestibulu bazének s rybami. Prý jsou zdejší, z nedalekého jezera. Ubytováváme se a opět nás majitel tuktukem veze ke klášteru vytesanému do hory. Po cestě o něm vypráví. U vchodu se s námi loučí se slovy, až budete u zlatého Buddhy, zavolejte, vyzvednu Vás.

Při výstupu fotíme opice. Odevzdáváme boty do úschovny a vcházíme dovnitř. Opět boduji se sarongem :-). Klášter je úžasný, sice na památky moc nejsem, ale dokáži ocenit práci lidí, kteří jej vytvářeli. Sochy Buddhy na všechny způsoby a každá jiná. Malby na stropech. Úžasný je i čas, za který byl vybudován. Na cestě ven se zastavujeme u desky, kde král, který klášter nechal vybudovat, děkuje všem, co se na stavbě podíleli. Myslíme si, že jsem se u nás v Evropě nikde s poděkováním dělníkům, umělcům,… nesetkali.

Na cestě k zlatému Buddhovi kupujeme zmrzlinu. Áje moc nechutná, můj pohled je, že se od naší tolik neliší jen je podstatně sladší. Nabízím špičku kornoutku opičce. Opatrně se pro ní natahuje. Vyškubla mi ji  prstů kornoutek mizí v ní. Ája si chce natočit předání kornoutku, natahuje se pro něj opička s mrnětem. Ájo Jaké je pokračování 🙂

No, ukradla jí a otočila se k nám zády. Ale odlamovala mrněti.

U zlatého Buddhy nás vyzvedává tuktuk. Po cestě zpět dostáváme nabídku na pohled na západ slunce u jezera. Přijímáme. Před západem nasedáme do tuktuku a po hrázi jedeme k budhistickému centru. Založil jej místní člověk s vlastním darem 50000rupií a na zbytek se místní složili a přispěli prací. Na skále kromě sochy Buddhy je socha slona se zvonem na krku. Zvon, než se rozšířily mobilní telefony, sloužil pro oznámení problému, nehody, …. Lidé z okolí spěchali zvonícímu pomoci. Západ slunce byl krátký, do hotelu jedeme za tmy.