Den čtvrtý
6.7.2025
Dnes jdeme do deštného pralesa. Domácí sehnal průvodce a povolení pro vstup. Cesta se klikatí, tuktuk se snaží seč může, kromě nás, řidiče veze ještě průvodce. Na svazích podél cesty rostou čajovníky, mnohdy až k vrcholku kopce na kterém by i kozy dávaly pozor na cestu. Míjíme továrnu na zpracování čajových lístků. Je prý jedna z nejstarších a teplo na sušení získávají pálením dřeva. Tuktuk zpomaluje, průvodce vyskakuje. “Proč?” No za zatáčkou je policejní stanice :-), těžko by vysvětlovali počet lidí na předním sedadle.
On si totiž průvodce původně chtěl sednout k nám, ale chudák se nevešel! Takže ho vzal domácí k sobě na sedadlo řidiče a svorně seděli na jedné sedačce.
Projíždíme kolem. Tipněte si jaké používá zdejší policie dopravní prostředky? Ano. Uhádli jste. Modré tuktuky. Pod přístřeškem vzadu vidím terénní auto a pár motorek. Tuktuky jsou zaparkované u cesty. Mimo dohled policisty průvodce opět nastupuje. Silnička se na chvíli mění v polní cestu, samý výmol, po chvíli je opět OK. Přijíždíme k bodu nástupu na túru. Prales jsem si představoval jako rovinu, močál, spoustu porostu, …. Rovina a močál se nekoná. Hned od začátku krpál. Vlevo vesnička. Průvodce říká, že v ní vyrost, teď, že bydlí v Kendy. Na chvilku nás zve k sobě. Vesnička. Představte si různobarevné domky velikosti skoro garáže, nalepené jeden na druhý. Střechy kdo co sehnal, vlnitý plech, eternit. Sem tam ve dveřích usměvaví lidé.
U nás by v těch domcích nebydlel ani největší chudák v předminulém století. Lidi však vypadají spokojeně.
Jeden z domků průvodce odemyká. Zámeček jako na kufru. Tady se nekrade. Vevnitř jedna obytná místnost, druhá je kuchyně a ostatní dohromady. Otevírá dveře na dvůr, kde má sprchu, trubka se sprchovou růžicí a budka záchodu. Říkám si: “Jak to tady dělají v zimě, když napadne sníh?” Jo trubka Evropan, zde přece nikdy nesněží :-). Na nohy nám natahuje návleky. “To je aby nám nepadaly kamínky a smetí do bot?” Ne, proti pijavicím. Pohladím pejska, který mne očichává. Ten nadšeně vyskakuje a chce ještě. Vyrážíme. Nástup je strmý hned od začátku, keře a tráva po prsa. Tráva je citronová. Stezička není téměř vidět. Opět proklínáme naší fyzičku. Statečně však stoupáme. Nedáme se přece zahanbit někým, kdo má cca 40kg i s batůžkem a na nohou vietnamky.
Hned od začátku mi bylo jasné, že původce je v jiné kondici než my. Nebýt jeho, tak ty krpály nevylezu, ani neslezu. Připadala jsem si jak těžkotonážní slon vedle laňky.
Pásmo lesa se blíží a s ním i sílí vítr. Odhaduji na cca 7m/s s nárazy. Za chvilku vstupujeme do mraků. Průvodce dává ukazováček na rty. Universální to posunek. Na kmenu stromu je ještěrka. Kdyby nám jí neukázal, neviděli bychom ji. Terén je strmější a strmější. V zatáčce traverzu se snažím fotit. Snažím 🙂 ono se to řekne, mlha-mrak přede mnou, mlha za mnou. Na chvilku usedáme na balvan. Průvodce nám ukazuje pijavici. Podivná potvůrka, píďalkovitými pohyby si to namířila k nám. Jak může vědět, že tam jsme? Zvedáme se a zbaběle a o to s větší vervou šlapeme do kopce. Za chvilku Ája říká abych se zastavil. Z košile mi sundává celkem vypasenou pijavici. Té se z jejích prstů nechce a Ája začíná ječet jako by měla v ruce myš.
No, nešlo neječet, když ti ta potvora při cucává prsty a dolů nechce.
“Za chvíli budeme na kopci a bude to již dobré;“ sděluje průvodce při pohledu na mne. Potřeboval bych stěrače na pot. Jo houby, za chvilku je sice rovinka, ale je to sedlo, stoupáme dále. V pralese je kromě nás, až na vítr, který cloumá korunami a skučí, ticho. Zesílil. Odhaduji, nárazy mají dost přes 10m/s. Takže je čas kdy i ptáci chodí pěšky.
Přeháňka. Konečně jsme přestali stoupat. Výhled se “otvírá”. Teda zatím neotvírá, jsme v mracích. Průvodce jako na Pražském hradě, ukazuje napravo a říká: “Tam jsou čtyři vrcholky. Nalevo je krásný výhled do údolí”. Máme štěstí mraky se z části trhají. Jen z části. Fotím louku a okraj lesa naproti. Snad na fotkách budou vidět i cáry mraků. Říkám Áje, že by bylo hezké zde strávit nějaký ten den.
Vycucaly by Tě pijavice jako dítě tubu se salkem.
Jdeme dolu po kamenných plotnách. Průvodce ukazuje nalevo je vyšlapané místo s vodorovnou bambusovou tyčí. Vyrozumíme, že slouží k přespání. Noříme se opět do pralesa, sestupujeme. Pejsek je stále kolem nás.
V těchto místech, ale i mnohem dřív, mě napadalo, že si sednu a už dál nepůjdu. Ale myšlenka na to, jak by se na nás vrhly pijavice mě opět postavila na nohy.
Sestup bambusovou houštinou je horší než výstup. Kameny, bláto, kořeny kloužou. Zastavuji s nohou nad dalším stupem. Někdo mne chytil zezadu za batoh. Pusť! Cloumám seč můžu a nic. Znovu. Nic! Batoh se zachytil v bambusovém houští. Je houští správný výraz pro prales? Nebo je jen u nás v Čechách? Na odbočce fotím květy vyrůstající z pod listů a kapradí. Po krkolomném sestupu se nám otevírá uchvacující pohled na vodopád. Ája, že se hned musí namočit. Osuší se a opět pro změnu, aby se neřeklo stoupáme na rozcestí, kde jsem fotil květiny.
Vlastně jsem chtěla jen načerpat sílu, proto jsem se vrhla ve spodním prádle do vody. Byla určitě teplejší než naše řeka.
Místo, kde jsi se cachtala bylo akorát velikosti vany.
Traverzujeme k druhému vodopádu. Zde je již tůňka a Ája si do ní musí opět vlézt. Svlékám se do plavek, zkouším palcem vodu.
A já zase čerpám energii. Sedím v tůňce a prosím o dostatek sil k návratu. Lákám Rosťu. Ale on se moc netváří.
Brrrrr je mokrá a studená sem nevlezu.
Zase stoupání, klouzání. Mokrý terén nám nedá nic zadarmo. Přicházíme za horní hranu vodopádu, kde se Ája koupala.
“Jedeš pryč!!!” Mravenec. Zrzavej, velkej a drzej. Jak tento text píši, nejdříve mi leze po klávesnici. To mi nevadí. Ale když se mi začíná dobývat do košile. To už nedávám.
Silný vítr bere padající kapky vodopádu a žene je vzhůru. Výsledkem je vlastně vodopád naruby. Na hraně nadšeně poskakuje a víská místní kráska. Vypadá jako rusalka, mokré oblečení se na ní lepí. Oči jiskří štěstím a víská jak na lesy. Pardon na pralesy. Ája se k ní na chvilku přidává jde a užívá si sprchu. Kapky, které vítr žene proti nám mají sílu. Ája se nabažila. Odcházíme. Jdeme korytem potoka vzhůru, některé kameny pekelně kloužou, noříme se opět do pralesa. Chvíli téměř rovina a pak strmý sestup dolu. Co ty na to Ájo?
Chudák průvodce mě radši vzal za ruku a já, chca nechca, musím držet své tělo v pohybu. Připadám si jak slon v porcelánu. Ztěžka to jde.
“Nevěřte jí.” 🙂 Není to tak zlé. Prostě za léta oprašování mne a našich dětí, běhání kolem plotny nemá tu jistotu terén je opravdu mokrý, kluzký a strmý. Jen se občas divím jak to ta fenka co nás doprovází, dává.
Po chvíli zjišťuji, že je mi okolí povědomé. Obešli jsme několik vrcholků a zpět jsme se vrátili na nástupovou cestu. Fotím a snažím se natáčet sestup, nebo sešup? To podle úhlu pohledu. Průvodce nám ukazuje a trhá místní plody. Trochu připomínají jahody na ostružinovém stonku. A chuť je vynikající. Zastavuji se a ukazuji Áje kvetoucí čajovník. Naživo květy vidím poprvé. Průvodce vyloupává jeden plod čajovníku. Kulatá hnědá pecka. Naznačuje, že doma jí mám zahrabat do země, že mi vyroste. Uvidíme. Byl bych moc rád. Fotím. Cesta se zlepšuje a tak říkám, že půjdu napřed a natočím sestup i ze předu. Jo dnes jsme kolem sebe viděli spoustu pokojových květin :-). Samozřejmě z pohledu našich domácností. Zapínám natáčení. Ája s průvodcem přechází kolem mne a mizí za otočkou cesty. Balím foťák a běžím za nimi. Ouha. Kde jsou? Chvíli běžím traverzující cestou a pořád nikdo. To mne podrž, že by byli tak rychlí. Snad za další zatáčkou. Tak je mi již něco divného. Vesnička ze které jsme vyšli je vlevo dole a vzdaluji se od ní. Otáčím a peláším zpět. Potkávám průvodce. Pusu má rozesmátou tak, že pokud by neměl uši tak by ji měl kolem celé hlavy. Ona ta zátočina, v které mi zmizeli byla křižovatkou, kde naše cesta pokračovala mezi křovisky dolu a nebyla v porostu téměř znatelná. Tráva, keříky opět po prsa, průvodce se v nich ztrácel úplně.
Já jsem tam stála a navíc bych neudělala ani krok.
Myslím si, že by si poskočila pelášila dále pokud by padlo slovo. Pijavice!
Jsme ve vesničce. Přibíhají pejsci a nadšeně vítají průvodce. Zkouším trochu potajmu fotit vesnici Jsem zblblý Evropskou normou GDPR a je mi již divné fotit lidi. Před dvaceti lety bych, pokud by jim to nevadilo nad tím nepřemýšlel. Vždy si říkám: “Kdo to vyfotí, když ne já”, byť jen do archivu. U tuktuku se loučíme s průvodcem. Poslední společní foto. On se vrací do vesnice. My odjíždíme.
Bolí celé tělo, nejvíc kolena a kyčle. Ale dobrý pocit, že jsme to dali, a hlavně, že je to už za mnou, je krásný.
Vypadáš nádherně. Unaveně. Ale v očích máš jiskru.
Nevěřte jí! Až na to, že nemá moc zkušeností s pohybem v terénu A že nemá energii. Přál bych vám vidět jak doma pořád pobíhá a uklízí.
Sprcha, večeře. Paní domu se překonává.
