Den šestý
8.7.2025
Pláč na špatném rameni.
Nejspíš se divíte, že vkládáme pouze úvodní obrázky. Získal jsem opět další zkušenost. Doma jsem si říkal, že mi sebou starší starší telefon a skládací klávesnice je OK. Ale. Ale web povolí přístup pro zápis pouze uživatelům v rámci ČR. Uvědomil jsem si nastavenou ochranu až zde. VPN problém spravila, ale ne na tomto telefonu. Tvůrci aplikací, spiknutí společně s výrobci techniky neustále přidávají různé zpomalováky, tak aby si uživatel musel každé čtyři roky koupit nové zařízení. Všimli jste si také, že většina nových aplikací nedělá nic navíc jen vyžaduje rychlejší stroj? Takže nakonec na starším telefonu píšeme příspěvky, ukládáme na GoogleDisk a z druhého telefonu je vkládáme na web. Aby srandy nebyl konec, tento telefon odmítá uznat externí klávesnici.
Zpět k obrázkům. Ty vložím až doma.
Dambula – Sigiriya
Ráno odjíždíme do Sigírie. Cestu zajišťuje syn majitele hotelu, jen čekáme do osmi hodin, mají nějaké povinnosti. U vstupu do zahrad fotím lekníny na vodní hladině, Jeden z mnoha průvodců mně říká ať dám pozor, že tam jsou krokodýli. Hladina je bez vlnky, ryb tu bude minimum, co by žrali? Jedině turisty, těch je tu hafo. Myslím si, že chtěl jen vidět jak budu od té vody pelášit. Zklamal jsem ho. 🙂 Já jsem je rozhodně nezahlédl. V pokladně kupujeme vstupenky, míříme nejprve do muzea. Opět obdivuji řemeslnou zručnost dávných umělců sošky šperky, …. Celý areál musel být v době jeho postavení nádherný. Na Srý Lance je všude vidět jak si váží vody, nádrže umělá jezera napájející rýžová pole. Teď nás čeká výstup na Lví skálu. Upoutává mne divná značka. V žlutém kosočtverci symbol včely. Ona to však včela není, je to vosa. Pod značkou je hliněná hromada připomínající termitiště a v areálu je jich víc. Pro jistotu se jim vyhýbáme obloukem. Schody, schody a schody. V tom množství turistů, školních výletů nebude lehké se na úzkém schodišti vyhýbat. Sluníčko se začíná do nás opírat. Ája je ráda, že jsem vzal s sebou lahev s vodou. Neříkejte jí to, dělám ramena, ale stejně s počtem schodů očima hypnotizuji láhev. Jdeme nahoru schodištěm a otevírá se výhled do kraje.
Nevím, kde bereš, Rosťo, tolik energie. Je to pořádná fuška. Ne až tak ty schody, ale i to vedro! Úplně cítím, jak mi sluníčko škvaří kůži.
V současnosti se dostat nahoru je celkem brnkačka, pokud si odmyslíte davy. V minulosti šplhat po skále nebyla žádná sranda. Ta pevnost z mého pohledu musela být nedobytná. Pokud bych chtěl použít původní cesty musel by mne někdo, komu věřím, ze shora jistit. Vystupujeme na první terasu. Aja usedá na zídku a prohlašuje, že dál neudělá ani krok. Přemlouvám a říkám, že těch cca. čtyřicet schodů dá. Že jí, až budeme nahoře, prozradím tajemství :-). Dala se ukecat a výhled, který je před námi za ten výstup téměř v poledne za to stojí.
“A teď, mi prozraď to tajemství!”, doráží Ája.
“Je jednoduché, podívej se dolů”, to těžší, sestup je před námi. Už jsem si myslel, že mi ta poloprázdná láhev přistane na hlavě.
Sestupujeme čelem k davům návštěvníků. Při pohledu přes zábradlí mne občas mrazí. Výstup po skále nahoru by ještě šel, ale s nákladem sestupovat bych už nechtěl. Zvláště pokud by zapršelo. Obcházíme horu a vystupujeme po točitém schodišti do nejspíš přírodního výklenku zasvěceného Buddhovi. Nádherná práce, ale proboha. Jak se sem chodívali modlit? Další kovové schody dolu a jsme na terase na úpatí. Teď jen seběhnout na parkoviště a zavolat si odvoz. Po chvilce řidič přijíždí v tuktuku. Vyměnil jej za auto? Ne byl navštívit dědečka a tutktuk je tety, která zde má stánek s občerstvením. Zdravíme se. Je krásné, jak tady rodiny a lidé drží pospolu. Cestou nám ukazuje na bílé praporky a říká, že jde o pohřeb. Ten se tu drží stejně jako svatba sedm dní a bílá je barvou čistoty. Ptáme se, kolik let se tu lidé dožívají. Odpověď nás trochu udivuje. Prý často i sta let. Nabízí nám zastávku s prohlídkou původní vesnice, něco jako u nás skanzen je s tím rozdílem, že ti lidé tam opravdu bydlí. Prohlídka začíná krátkým svezením na káře tažené vyhublou krávou.
Docela jsem litovala tu krávu. Za hrbem měla zapřažený vůz, skrz nozdry provlečený provaz.
U jezera přesedáme na prám. Jízdu si užívám, vodní ptáci, rostliny květiny. Je tu nádherně. Vjíždíme do porostu. Kormidelník a zároveň “motor” s pádlem v ruce. Trhá fialové květy, váže z nich pugét a podává jej Áje.
Hezké to gesto.
Pak objíždí jezero a přistává. Rýžová políčka, za nimi nízké domky, střechy z palmových rohoží. Divíme se, že rýžové políčko vedle nás není zavlažované. Prý rostliny jsou určené pro výrobu oleje. Vcházíme do vesnice. Přibíhá ke mně malý asi tříletý chlapec. Meloun si přehodí do druhé ruky a svojí lepkavou dlaní mne chytí za ruku a táhne do jednoho domku. Na prahu maminka, další dítě v náručí, bříško kulaté. Usmívá se a tomu malému něco vysvětluje. Klučina mne smutně odvádí zpět. Přiznám se dokázal bych si jej adoptovat jako vnuka.
Chlapeček byl opravdu kouzelný. Spontánní radost, se kterou nám chtěl něco ukázat, byla nádherná.
V domku opodál, nám ukazují jak vaří. Ája strouhá kokos, celkem jí to jde, ale aby uvařila oběd pro naší rodinu by musela trochu přitlačit. Z kuchyně se line nádherná vůně. Maskuji slintání a kručení v břiše. Po chvíli přináší řadu keramických misek s přílohou. Co je hlavní a podstatná část jídelníčku? Ano rýže. Oběd je skvostný nejen na pohled, ale vůně a chuť. Ještě teď si utírám uslintanou pusu. Stejně je to zázrak, jak z jednoduchých, pro ně dostupných surovin dokáží uvařit něco tak lahodného. Můj žaludek uděluje Myšelinskou hvězdu. Co Ty Ájo?
Jídlo je naprosto skvělé. Vychutnávám si místní “ rice and curry”, moooc mi to chutná. Jen ty porce jsou obrovské.
Musíme před odletem nakoupit nějaké koření. Otázkou je, jestli by se daly sehnat od některých rostlin semena a jestli by se jim u nás dařilo. Jenom si představte cary. My jej známe jako okrový prášek. Zde používají čerstvě utržené lístečky a chuť. To je jiný level, jak říkají děti.
To, o čem jsem se zapomněl zmínit v předešlém článku, byla návštěva Dambulské zeleninové tržnice. Čtyři hangáry zeleniny a ovoce. Za mne se přiznám, poznal jsem méně než polovinu. Zážitek to byl veliký jen nejmenší množství, které se zde dalo koupit bylo pět kilo. Tržnice je velkoobchod do kterého jezdí lidi nakupovat z velké vzdálenosti.
V hotelu si dáváme vychlazené rýžové pivo a pak nás odváží na autobusové nádraží. Odjíždíme soukromým klimatizovaným mikrobusem směr Anuradhapura.
Poznámka:
Stydím se. Ano, opravdu se stydím za svou lenost učit se jazyky. Čím jsem starší, tím víc mi nejde o sportovní, nebo cestovatelské maratony.
Ale, Rosťo, ono to s tebou není tak hrozné. Rozumíš, jen mluvení, kdoví proč, ti nejde.
Fyzičku mám pořád ještě lepší než moje děti, Dokáži je utahat. :-).
Potvrzuji!
Moc rád bych se zastavil a naopak si lidmi popovídal. Poznal jejich radosti, starosti. Jejich život a pohled na tu naší nádhernou planetu. Ptají se nás odkud jsme a jak se nám tu líbí. Srý Lanka je nádherná země. Její největší bohatství je v lidech. Víte, že první krok Adam, když byl vyhnán z ráje udělal právě zde na Srý Lance? Teď již ano. Jen by mne ještě zajímalo, kde se dotkla Země Eva?
