Den dvacátý první
20.7.2025
Ráno nás bere pan domácí do speciálního obchodu s kořením a bylinkami. Jakmile jsme vystoupili z tuktuku, nás vítá nádherná vůně. Vede dozadu a svěřuje do péče prodavačky. Skořice, hřebíček, kardamon, kari, čili, hořčičná semínka, černý, bílý pepř,…. Ptám se po zeleném, ten nemají , prý je vlhký a zkazil by se nám. Místo něj doporučují bílý. Jsem skeptický, u nás prodávaný bílý pepř chutná slušně řečeno podivně. Prodavačka rozbaluje jeden pytlík a dává mi ochutnat. Chuť je úplně jiná, skvělá. Mimochodem já ochutnávám co mi podají ze vzorníku podají. Srdce mi jásá. Vrátím se k zelenému pepři, zkusím alespoň pár deka někde na tržišti. Rádi bychom se jej pokusili vysadit. Je to hezký keř. Chtěli bychom semínka kari. Ty nemají :-(. Nakupujeme, nakupujeme a nakupujeme. Ájo: “Jaké jsou tvé dojmy z té prodejny”! 🙂
No , koření spousta. Člověk neví, co koupit. Takže základ tvoří tři kila černého pepře, půl kila hřebíčku, masala koření a skořice. Krotím se, protože všechno musíme tahat v teplých. Přesto taška váží takových pět kilo.
Tuktuk nás vysazuje na železniční stanici Peradeniya před Kandy, kde je prý výhodnější nastupovat. Loučíme se, poslední podání ruky a opakujeme pozvání k nám, až na podzim pojede za přáteli do Německa. 🙂 Ač nejsem pivař, protáhnu jej Plzní. Ať zkusí PIVO :-). Ono jejich rýžové v tom hicu so tu mají je vlastně jediné, co se mimo vody a čerstvých ovocných šťáv dá pít.
Ája kupuje jízdenky do druhé třídy. Koukám na ně a srdce mi plesá. Tohle jsou opravdové jízdenky. Kartonové kartičky s vytištěnými údaji o nástupní a cílové stanici, s vyraženým datem koupě. Ty u nás vidíte jen v muzeu nebo u sběratele. Cílová stanice je Hatton. Vlak přijíždí. Cpeme se do vagonu s úmyslem ukořistit místo k sezení. Podařilo se. Ve stanici Kandy do už tak plných vagonů natlačí další cestující, prodejci různých dobrot. Kupodivu, lidé jsou samý úsměv, nikdo není nervózní, že stojí na jedné noze a ještě ne na své. Jo znáte definici plnosti plzeňské městské dopravy? Že ne? Tak: “Neexistuje tak plný prostředek plzeňské dopravy, aby se na další zastávce do něj nevešel další cestující, nebo deset studentů”. Pokud nevěříte, zkuste si plzeňskou špičku. 🙂 Mám rád vlaky. Osobně si u nás vyslechnu příběhy, radosti i starosti,… Lidé jsou si v nich nějak blíže. Zde na Srý Lance je to o několik řádů výše. Jak by řekli děti: “To je hustýýýýýý”. Lidé se smějí, zpívají, seznamují, vyklánějí z oken, otevřených dveří,… Mezi nimi se záhadným způsobem proplétají prodejci dobrot. Neodolali jsme vůni oříšků a Ája kupuje čerstvé teplé arašídy se slano-čili posypem. Dobrooota. Viď Ájo.
I já jsem jako v jiném světě, nebo jiné době? Lidé si spolu povídají, nabízí si své dobroty, někteří mají hlavu na stolečku a spí. Ženy s malými dětmi a babičky každý pouští sednout, děti v tunelech křičí, prostě život off-line. Krásná a milá atmosféra.
Výhled z okna trochu kazí počasí. Prší a mlha, nebo snad mraky halí krajinu. Přesto se snažím fotit a natáčet. Doma uvidím jaké to bude. Co myslíte jak dlouho trvá zdejšímu vlaku ujet šedesát kilometrů? Skvělý čas je pět hodin, pokud nemá zpoždění. Občas za oknem koukám na cedule s informací: “Max speed 10km/h”. Proč tomu tak Vám řeknu až v dalším článku. Hatton. Vystupovat. Trochu přemýšlíme jak použít zdřevěnělé nohy. Při východu dělám smutný kukuč na drážního zřízence, který chce zpět jízdenky. Nedám! Moje! Jsou vzácnou trofejí. Prší. Ptáme se po autobusu do Dalhouse, kde máme zamluvené ubytování. Není sezona a tak prý jezdí jen dvakrát denně a poslední je pryč. Smlouváme s taxikářem. Ten nechce slevit, že 32km cesta je plná zatáček a v dešti je špatná. Po chvíli to uznáváme. Ptá se, co chceme podnikat v tom dešti. Ája říká, že vystoupíme na Adamovu horu. Diví se našemu úmyslu a radí, abychom nevycházeli ve čtyři hodiny ráno, že v tomto počasí stejně východ slunce neuvidíme. Vyjděte až v šest, to by již neměl foukat vítr a snad nebude pršet. V Dalhouse zastavuje co nejblíže ubytovny a podává nám vizitku abychom zavolali až se vrátíme z výstupu. Vezme nás na nádraží. Leje jako z konve na kterou jste omylem nenasadili kropítko. Ubytováváme se. Pokoj je pod střechou, postele a ložní prádlo zavlhlé. No, co dělat, je to přece jen na jednu noc. Déšť a vítr nepolevuje, spíš sílí. Lomcuje plechovou střechou a okenními tabulkami. Příval vody má grády. Fotím, natáčíme.
“Ájo podívej se na vizitku taxikáře, jestli tam nemá, že kromě taxíku i že provozuje raft”!
Když slyším ten neustálý vodopád padající z nebe, tak ti, Rosťo moc závidím spánek. Já ne e ne zabrat. Nechtěla bych v téhle zatuchlé díře trčet už ani noc a bojím se, že proudy vody znemožní cestu zpět.
Takhle jsem si představoval monzun a období dešťů v Africe. K ránu Ája vypíná budík, stávat nemá cenu. Vítr pořád lomcuje střechou, prší. Pokojem protéká potůček. Kolem osmé koukám z balkonu na tlupu opic jak používá elektrické vedení(izolované kabely) jako cestu přes náměstíčko k popelnicím za snídaní. A s údivem hledím na promočené turisty s průvodcem, jak se vrací z hory.
Nechápu to, to jsme ale padavky, že jsme to vzdali, napadá mě napřed. Ale ne, jsem strašně ráda. Pryč odsud.
Taxikář přesně v devět zastavuje před námi. Cestou zpět nám ukazuje sběrače čaje. Pracují i v dešti jejich norma je 25kg na den. Za to dostanou 1300rupii, zaplatí 40% daň. Z daní stát, kromě jiného platí zdravotnictví, školy včetně vysokých. Důchod dostávají jako jednu výplatu. Tvrdí, že hodně peněz. Cesta se serpentinami vine po úbočích okolních kopců s čajovými plantážemi, vyklesá k přehradní nádrži a zpět nahoru. Nádraží. Prší. Kupujeme lístek na vlak do Elly.
Ufff, jsme dole. Noční můra za námi.