Den dvacátý druhý
21.7.2025
Tentokrát kupuje Ája lístek do třetí třídy, Cestu si tam více užijeme. Místa k sezení nejsou. Nevadí. Já si jdu stoupnout ke dveřím. Neděste se, vyklánět a vlát na vnější straně vlaku nehodlám a navíc stále prší. Mohl bych však ulovit nějaké dobré fotografie. Postupně cestující vystupují a nastupují další, místní i turisti. Ája už má místo. Vedle ní sedí dívčina, které bych hádal sedmnáct, maximálně dvacet. Zdání klame, má prý čtrnáctiletého syna. Její mamince, která sedí proti bych její věk také nehádal, ale je to rázná žena. Cestující vedle ní právě vystupuje a já chci pustit sednout jiného. Koukne na mne a posunkem mi naznačí: “Sedni”! Neodvažuji se odporovat. Povídáme si. Jedou na návštěvu za rodinou, ukazuje nám vnuka a pak volá WatsAppem dceři. Najednou má Ája v ruce její telefon a debatu rozšiřujeme o videokonferenci. 🙂 Na dálku zdravíme a máváme na malého. V přestávkách, kdy neprší se snažím fotit a natáčet. Doufám, že něco vyjde. Uvidím až doma na velkém monitoru. V družném vyprávění cesta ubíhá rychle.
Rosťo. Ještě jedna zastávka a další je Ella! Batohy a tašky připravit.
Ano. Slyšíte, teda čtete dobře, tašky. Neseme v nich koření nakoupené v Kendy. Někde musím koupit batoh, nebo sportovní tašku aby si lidé nemysleli, že se vracíme z vánočního nákupu. Ella nádraží a skoro šest hodin odpoledne.. “Ájo, chytíme si tuktuka”?
Bez snídaně-oběda rozhodně Ne! Jdeme do nejbližší restaurace!
Popravdě já moc hlad zde nemám, ale podvoluji se. Nejdříve v každém z nás zasyčí půllitr piva. Pak objednáváme pro Áju rýži pečenou v banánovém listu. Já si objednávám rajskou polévku a doufám v normální porci ne velikosti čajového hrnku jako u moře. A samozřejmě čaj. Bez toho ani ránu. Z restaurace pozorujeme cvrkot na ulici a vychutnáváme čaj. Jen škoda, že konvička je pouze na dva šálky. Nakonec jsou čtyři, číšník doplňuje vodu. Přišla k nám kočička, skoro kotě. Drobná šedivobílý wiskas chlupy do 5mm. Řekl bych samet. Co na to Ty Ájo?
Divím se, proč pouliční kočičky jsou tak krásné, pestrobarevné, s jemným kožíškem, které by v Evropě byly velice chtěné, zato pouliční pejsci jsou si podobní jako vejce vejci?
Před odchodem jí objednáváme mléko. “Tak už vezmem ten tuktuk”? Říkám. Jdeme za prvním řidičem a ten říká, že nejede. Ani druhý, třetí,… Vyrozumíme, že na pár hodin bude město neprůjezdné. Mají tu festival. Tak půjdeme pěšky. O sto metrů dále již to nejde. Spousta lidí. Ája na mne volá: “Vidím slony”. Festivalový průvod se dává do pohybu. Nejdříve kluci v rukou biče, práskáním “čistí” ulici. Za nimi dívky v kostýmech tancují. Slon v modrém. Již jsme slony viděli i vysloužilého chrámového z Kandy, ale tento je obr, kly až na zem, vykračuje si do rytmu a vypadá, že si to také náramně užívá. Postupně se střídají tanečníci v různobarevných krojích a sloni, ti již jsou menší, ale myslím, že si průvodu užívají také. Ájo, Ty jsi na toto téma podstatně lepší. Můžeš prosím popsat festival svýma očima?
Krásné masky, tance, spousta lidí mladých i starých v průvodu je zážitková podívaná. Sloni tu krásu ještě zvyšují. Neskutečné, že i ti se pohybují v rytmu bubnů.
Průvod končí a my se vydáváme směrem k noclehu, ale ještě je nutné přečkat obnovení provozu, ulice jsou přeplněné auty, tuktuky i motorkami. Lidé se snaží protlačit. Ptáme se na cestu, cíl, postel by měla být vzdálená jen něco málo ke kilometru. “Ájo”. Teď je čas na Tvé vyprávění. Upozorňuji, že za vším adrenalínem, který zde popíše si oba stojíme. 🙂
Prostě jsem si spletla dny. Bylo pondělí, ne úterý, no. A tak naše ubytování pro nás nocleh nemělo. Smůla. Ani další ubytovatelé na Bookingu nevyšli. Co teď? Zalezeme do škarpy a přečkáme noc? Jsme unavení, v plné polní a nešťastní. Slyšíme volání tuktukáře: Počkejte, pojďte ke mně domů, mám tam čistý, pěkný pokoj. Následujeme ho, ale s velkými obavami. Vyspíme se? Neokrade nás? Co od nás bude chtít? Vylézáme do kopce, míjíme domek s uvázaným štěnětem, který vesele vrtí ocáskem, když projde tuktukář kolem. Hned vedle je opravdu pokoj! A jaký! Naprostý luxus! Hodní lidé opravdu existují!
Já dodávám DĚKUJI!!!