Cejlon – Trincomalle – Kandy

Den dvacátý

19.7.2025

Vstáváme v 5:30, to abychom stihli poslední procházku po pláži a koupání při východu slunce. Je to krása. Zdravíme se s rybáři. Pozorujeme kraby různých velikostí. Tu a tam před námi utíká ulita, mnohdy moc hezká. Při přiblížení majitel zatáhne nohy a tváří se, že není doma. Odkládáme, já sarong, Ája šaty a hups do úžasně teplé vody. Sluníčko stoupá nad obzor a my s povzdechem vylézáme. Snídaně, rozloučení s majitelem a usměvavými kluky z kuchyně. Majitel nás ještě odváží do Nilavelli na autobus. Ten se někde courá a tak po třičtvrtě hodině bereme drožku(tuktuk). Kýváme na muslimskou dívku na zastávce, jestli nechce svézt. Ta jen s úsměvem odmítá. Trinkomalle je dopoledne rozžhavené jako vysoká pec před odpichem. Autobus do Kandy je červený, státní. Batohy strkáme, Áji do poličky nad hlavou, je menší a můj pod nohy. Čeká nás pět hodin jízdy. Ája kupuje u stánku svačinu, rolky a šátečky. Aby nebyla mýlka, není to sladké, jsou naplněné pikantní směsí zdejších dobrot.

Moc mě zdejší jídlo chutná. Místní jí k snídani, obědu i večeři rýži, ale není to žádná nuda. Nejčastěji si dávám rice and curry nebo pečenou rýži. Vegetariánskou. Je to naprostá lahoda. A to smažené pečivo je také plněné pikantní zeleninou.

Po uložení zavazadel se dívám ob sedačku přede mnou vpravo. Na mobilním telefonu Mapy.CZ. Češi, zdravím a jdu ještě na chvilku ven. Zadními dveřmi nastupuje další dvojce. 🙂 Také Češi. Ptáme se na jejich cestu, ale prohodíme jen pár vět. Autobus odjíždí. Jízda by mohla být samostatným příběhem. Staví na každé mezi, někdy na mávnutí na prapodivných místech. Za otevřeným oknem, krajina ubíhá vzad. Neuvěřitelná zeleň, políčka rýže, zeleniny. Domečky postavené z různých materiálů v zeleni palem, kvetoucích keřů. Usměvaví lidé. Průvodčí ještě v Trinkomalle kupuje od pouličního prodejce pytlík nějakých listů. Vyndává list a něco do něj zabalí a podává řidiči, sám si připraví také. S přibývajícími kilometry a hodinami se styl jízdy poněkud mění a nám dochází co si to do těch listů balí. Betel.

Jízda by se dala shrnout brzda, plyn. Žaludek mi dělá totéž, co poskakující autobus.

Častěji a častěji koukáme do Map.CZ a hypnotizujíce modrý kroužek, očima jej postrkujeme ke Kandy. Po cca pěti hodinách, zadnice otlačené a bolavé, poznáváme ulici, kterou projíždíme. Kandy. Konečně Kandy.

Rosťo: “Vystoupíme tady, nebo na konečné”?

Vystoupili jsme na konečné. Bylo to jednodušší, než se prodírat přeplněným autobusem.

Ája ukazuje na mobilu adresu našeho prvního ubytování, prvnímu řidiči tuktuku, který nás oslovil. Projíždíme kolem vstupu do Královské botanické zahrady, Chrámu Buddhova zubu. Chvilku rušnou ulicí, zahýbáme vlevo do kopce a jsme na místě. Vítá nás usměvavá paní domu a volá na manžela, že jsme dorazili. Srprchaááááááá a za chvíli večeře. Přál bych Vám to zažít. Co přál. Pokud míříte na Srý Lanku domluvte si u nich ubytování a ještě lépe i výlety. Opět by se dala noc přirovnat jako u babičky, ovšem, kdyby byla Srý Lanská kulinářská kouzelnice a to rozhodně nepomlouvám naše babičky. Takové dobroty, jaké vařily nejspíš již neochutnáme.