Cejlon – Ella den první
22.7.2025
Po probuzení potichounku, polehounku odcházím na terasu, Ája ještě dospává. Pozoruji hrající si veverky, ptáky a spoustu květů v zahradě. Zdravím místní lidi, kteří jdou patrně do práce, školáky. Za chvilku si mne všimne manželka hodného řidiče a ptá se jestli bychom nechtěli snídani. Zdravím a přikyvuji, že rádi. Kolem přebíhá veverka po elektrickém kabelu a odbočuje po provazu ke stromu. Obdivuji ji. Budím Áju, že za čtvrt hodiny máme snídani. Chvilku na mne ospale mžourá a dívá se udiveně. Opravdu jsme takový luxus vůbec nečekali. Snídani přináší s dcerou a říká, že pokoj na noc festivalu nepronajímali, že syn byl zvolen králem a to je u nich veliká pocta a sláva. Ptáme se dcery, jestli se také aktivně účastnila festivalu. Jen s úsměvem vrtí hlavou. Balíme, loučíme se a jdeme k objednané ubytovně. Tam složíme batohy a honem ven. Chtěli bychom dnes vidět proslulý kamenný železniční most. Po příchodu ke kolejím zahýbáme na opačnou stranu. Po kolejích jdeme trochu s obavou, teda pražcích. Místní však je běžně používají a vlaky jedí jen několikrát za den. Na naše postavy jsou pražce blízko sebe. Teď chápeme proč jezdí vlaky tak pomalu. Téměř každý druhý pražec se po nakročení viklá občas je některý ve vzduchu. Opodál pracuje drážní četa. Jeden mlátí perlíkem do vylezlého hřebu a domlouvá mu, aby zaujal správné místo. Funkci dalších jsem neodhalil, opírají se o nářadí a sledují, jak hlava hřebu pomalu zalézá do pražce. O několik set metrů dále se ptáme vracejících se turistů, jak je daleko most. Ten však tímto směrem není. Takže zpět. Znáte tu písničku, kde se zpívá: “…,nohama stírám rosu na kolejích,…”? Houby z octem. Zkuste to. Mokré koleje poněkud kloužou. :-(. Pohmoždíte si ústa. Rychle a plíživě se pohybujeme v kolejišti místního nádraží a čekáme, kdy na nás někdo vystartuje. Ale místní drážní zřízenci nás neberou na vědomí. Za zatáčkou slyšíme hlásit drážní rozhlas něco o příjezdu osobního vlaku.
Rosťo! Přidej do kroku, ať to stihneme k výhybce. Tam je více místa.
Čekáme u výhybky a vlak pořád nikde. Za chvilku se přiloudá výhybkář s praporkem sedne na lavičku. Pořád nic. No zkusíme popojít, je tu natažen ocelový kabel k návěstidlu a tam bychom to měli stačit dojít. Připravujeme mobil a fotoaparát. Natočíme si průjezd. Slyšíme brumlání dieselové lokomotivy. Už téměř krokem vyjíždí ze zatáčky. Táhne za sebou tři nákladní vozy a staré červené osobní vagonky. Děti v oknech lidi ve dveřích. Spousta úsměvů a mávání. Parááááda. Pokračujeme dále. Podle Mapy.cz koleje vedou kolem kopce a most je přibližně tři kilometry od nás. Trochu se to vleče. Hele tunel. Tunely jsem neměl rád ani jako kluk, tmavá, špinavá díra, kde je málo místa v případě, že se tam k Vám cpe ještě vlak a nejhorší jsou ty co zatáčí. Ale vedou skrz kopec a … Tady máme štěstí. Vidíme světlo na konci tunelu. No a za ním? Je most. Vysoké, štíhlé kamenné oblouky a připomíná Václavské náměstí, kolik je tu lidí. Procházejí se po mostě, fotí v různých pozicích někteří si zde udělali na kolejích piknik. Jdeme na terasu místní restaurace a čekáme na vlak. Most bez vlaku to není ono. Nejdříve obsluhující paní říká, že další vlak jede až za tři hodiny. Pak přijde a sděluje, že by se za chvilku měl objevit osobák. Policajti u mostu pískají a ukazují lidem, aby opustili koleje. Je to ten samý, co jsme ho již potkali. Ještě přecházíme na druhou stranu mostu. Jo pokud chcete udělat hezkou fotku, tak ze strany vzdálenější Elle. Podle ledkových reflektorů, musí být zážitek most vidět i v noci.
Vracíme se přes les. Žádný vlk na nás nevybafl, jen kráva přežvykuje a poulí na nás oči. Dnes máme ještě v plánu sprchu, na tu se opravdu těším a Ája je natěšená na pedikúru a masáž. A samozřejmě večeře. Ája opět rýži s kari a já si dávám zdejší obdobu drůbeží polévky a zeleninový salát. Zde, pokud by nebylo horko, neprošel bych na cestě domů dveřmi letadla. Jak dobře vaří.
Noc byla zajímavá co říkáš Ájo?
No, postel sbitá z prken ala co dům dal, na prknech slabounká matrace, pokojíček tak malinký, že v poloze ležmo téměř opíráme nohy o protější zeď. No, to bude zážitek! Snažím se přemlouvat své znavené tělo k spánku, ale je to marné. Rosťa opět vesele chrápe mně do ouška. Každé mé převalení musí být slyšet na konci města! Ráno tak velím k ústupu, taktické lži paní domácí o změně plánů a stěhování do dražšího, ale super místa s měkkou matrací!
Ano matrace je měká a ten výhled z terasy.