Zajímavé, ale i to někdy končí. Po pěti dnech cachtání ve vlnách, prolitá kokosovou vodou (kokos jsem si tam vždy nosila, jako by to bylo moje žezlo a nejcennější majetek) jsme jeli zpět do Jundaí. Vždycky mi dokázali tak potěšit, když jsem se ptala, co se bude dít.. Dostala jsem odpověď: nic. Bude se balit a odpočívat. Ale to se mě moc nelíbilo jako vysoce aktivnímu človíčkovi… No ale jedna věc přeci byla na kterou jsem se s babičkou těšila jako malá holčička. Pojedeme babičce pro pejska. Juchů, pejsek! Juchů juchů, s babičkou jsme byly celé šťastné, ale v Jundaí se rodina vyjádřila, že v tento pracovní den, nikde pejska neseženeme, byly jsme dost smutné. Nakonec aby se neřeklo, jsme zajeli do jednoho obchodu pro zvířata se optat, jestli o nějakém štěněti nevědí a ono ouhle anooo! Po obědě jsme si pro něj jeli. Sice to nebylo nic malinkého, co si babička myslela, že si odveze a ani to nebyla fenečka, kterou už v duchu měla oblečenou ve všem možném, ale zamilovala si tam takového huňatého medvídka. To jste měli vidět, tu radost v očích, nic jiného jí nezajímalo, ani ty další baculatí pejsci. Ale s tímto stvořeníčkem nastalo i dilema: jak se bude jmenovat. Nadhazovali jsme všechno možné i nemožné, já tvrdila, že pejsek má dostat jméno po někom důležitém pro babičku, ale nakonec dostal jméno Fredy.
