Tak je to zase tady, je léto a co víc? Je konec července a nastal čas se vypravit na letní Rotary kemp do Finska. Tento kemp je můj celkově druhý pobyt s tímto programem, první bylo Estonsko.
Vypadalo to skvěle, program byl plně nabytý a dosti zajímavý a má host rodina? Má host maminka byla a je se mnou ve spojení již od května a posílala mi krásně zpracované informace o tom, co mě čeká a o tom jak vůbec vypadá Finsko.
Vyrážela jsem ve čtvrtek ráno, z Prahy mi letěl přímý spoj do Helsinek. S Markem, druhým Čechem, jsme se potkali v odbaveném prostoru pražského letiště, kde jsme čekali na opožděné letadlo. Byla jsem velmi ráda, že můžeme cestovat společně, koneckonců byla to přeci jen cesta do nového prostředí a ve dvou se to lépe táhne a obzvlášť, když člověk letí nízkonákladovým letem bez zavazadla, jen s malým kufříkem a batůžkem a bez funkčního mobilního telefonu.
V Helsinkách už na nás čekala skupinka v čele se slečnou Laurou z místního Rotary centra. Měli jsme jet autobusem ještě asi 2 – 2,5 h do města Tampere. V autobuse řidič hlásil zastávky finsky, ale já si myslela, že nám řidič zpívá a ne, že nám jen oznamuje informace o jízdě. Bylo to docela úsměvné.
Trochu to urychlím…
Když jsem potkala poprvé své host rodiče, poznala jsem je. Byli to asi ti nejsympatičtější a nejmilejší lidé, u kterých jsem vůbec mohla být. Dostala jsem s Julií (z Anglie/Polska) svoje vlastní útulné apartmá s příslušenstvím a zásobou vody a finských dobrot v přilehlé kuchyňce. Po dobu v rodině jsme hodně cestovali a sportovali. Druhý den jsme spolu se sestrou Katrin Helen a jejím manželem šli na kanoye a splouvali jsme říčku od jednoho jezera ke druhému, kromě tohoto jsme začali s tour de beach a tour de lake, kde jsme každý den (či část dne) navštívili jiné jezero s jinou pláží, kde jsme se koupali. Navštívili jsme společně i vesnický trh, výstavu v přírodě, hlavní město regionu Tampere, Orivesi a galerii ve městě Mantta.
Po třech dnech v hostitelských rodinách nám začala kemp perioda, kde jsme měli poznávat přírodu a umění finského regionu Mantta-Vilpula. Začali jsme se seznamováním při volejbalu a pokračovali jsme v Ahtary zoo (zologické zahradě se zvířátky žijícími na území Finska), farmě jednoho z příslušníků Rotary, kde jsme si vařili večeři, učili se vyrábět VICHTAS (košťata z březových větviček do sauny), smoke sauna (nevím, zda-li to mohu přeložit jako kouřová sauna – ale rozhodně to není pára, co jsem si před tím, než jsem to zkusila, myslela já), Gustav muzeum a jiná muzea, kde se pro nás pořádali nejen výstavy, ale i workshopy – výroba recyklovaného papíru, malba na plátno… prezentace nás a našich zemích, odkud pocházíme; malba koberců před městskou knihovnou a základní školou (nádherný zvyk, kde si každé dítě na začátku školního roku namaluje svůj čtvereček v koberci, kde se poté v průběhu roku řadí při nástupu třídy), návštěva redakce místních novin (kde mimochodem jsme byli na fotografii otištěni v jednom periodiku), návštěva koncertu dětí hrajících na piano a potom i varhanový koncert v kostele, miniolympijské hry, filcování míčků, rybaření a mnoho dalšího. Především kromě návštěv a výrob různých věcí, jsme poznávali jejich kulturu, zvyky a kuchyni. Např.: Kariliempiraka (pečivo s rýží nebo brambory uvnitř, které je celkem bez chuti a maže se pomazánkou nebo máslem – které je slané!), Korvapusti („skořicový šnek“ prý to má být „ucho“), krekry, chleba (je velmi typický – dvě placky – a stejně jako v Estonsku ho podávají všude), grilované lososy, černé párky (naše jelita), smažené rybičky (typické pro trhy), lékořice, „zdravé“ brambůrky (chlebové brambůrky) a abych nezapomněla, potrpí si také hodně na výrobky z bobulí a takovou zvláštností byla borůvková polévka (dala se koupit i z jiných bobulí) – a kamarád z Ruska si jí bral na večerní koupání do jezera, kde měl při své koupačce v jedné ruce skleničku s polévkou a v druhé ruce misku s borůvkami.
Též bych se asi měla zmínit i o účastnících kempu. Bylo nás tam 18 ze 12 různých zemí, z toho byli i mimoevropští studenti z Taiwanu a Ruska. Ze začátku, jak jsem psala, jsme byli tři dny v rodinách a zbytek jsme trávili společně na farmě za Manttou. Z organizátorů s námi byli buď každý, nebo téměř každý den „maminka tábora“ Arja, „táborová sestra“ Henrika, má host maminka Katri, Ouli – budoucí prezidentka klubu, Ilkka – prezident klubu, „coutch“ Arto a někdy se k nám přidali i jiní. Chovali se k nám jako k vlastním dětem a učili nás své kultuře, zvykům, jazyku… Naší partu jsme měli také výbornou a všichni jsme si to parádně užili. Desátý den jsme všichni naříkali, že bychom potřebovali ještě alespoň deset dalších dní, abychom se dostatečně nabažili této nádherné země.
Odlet z Finska byl jeden velký „vtip“ jelikož jsem Marka poslala k odbavovací přepážce první a to jsem neměla dělat. Když přišla řada na mě, paní u přepážky mi řekla, že mám moc věcí a, že je to těžší než bych měla mít (v Praze mi to nekontrolovali), tak jsem musela přebalovat těch pár hadříků a suvenýrů co jsem u sebe měla. Kufr jsem poslala skoro prázdný do palubního prostoru, některé věci jsem nastrkala Markovi do batohu a všechno, co jsem měla za oblečení, jsem navlekla na sebe a krabičky Salmiaky (lékořice) – kterou mi zabalila Katri jako dárky – jsem strčila do kapes. Zde se projevila i báječná spolupráce naší skupinky, jelikož jsme měli asi 40 minut do odletu a já ještě řešila své věci, tak mi tam mí kamarádi nechali a utíkali do odbaveného prostoru a pak se jen tiše usmívali, když mi viděli navlečenou jako pumpičku a holky vrtěly hlavou, jak je to možné, že jsem měla problémy s mým kufříkem, i když jsem sebou neměla téměř nic…
Kittos! Thank you! Děkuji! – pro Rotary v Čechách i ve Finsku za takovéto nádherné možnosti a zkušenosti.
