Byla jsem zrovna v kempu v Zummaie kousek od Atlantského pobřeží kousíček od Pyrenejí. Byl večer a utahaní po celodenním výletu po kopcích jsme se ubytovávali v kempu. První, na co jsem dokázala myslet a chtěla jsem mít hned hotové, bylo teplé jídlo. Konečně pořádné jídlo po dnu stráveném na sušenkách, jablku, semínkách, ovoci! Začala jsem vařit. Myslím, že jsme zrovna dělali těstoviny s pestem a Artem do toho přidal nějaké tavené jídlo z kelímku.
Po večeři jsem si chtěla dojít do autobusu pro sandále, jelikož pohorky jsem kvůli puchejřům alespoň na večer nechtěla mít na sobě. Nějak jsem to ale nezvládla si ty přezůvky vyzvednout. Po cestě jsem totiž potkala Hanyse, který zpracovával své algo-vzorky s velmi zajímavou věcičkou – terénním mikroskopem jen tak do ruky. Prohlédla jsem si několik kousků řas, optala se na nějaké zajímavosti a potom jsem čapla nějaké umyté nádobí od kolegy a pomohla mu ho odnést k busu. Tam jsem se ale zdržela u Kouti, který zakládal zase své vzorky – kytičky. Měl docela dost novin a kartonu a já jsem tento způsob viděla poprvé. Opět jsem nemohla vynechat spoustu otázek ohledně zakládání a jeho zaměření. V konverzaci jsme se dostali od botaniky k mému oboru a údajně jsem první od nás, kdo je kdy na Mezioborovce a ještě k tomu je prvák.
Zajímavosti nekončí. S hlavou plnou myšlenek jsem kousek od autobusu, který mi mezitím zavřeli i se sandály jsem měla útrum, potkala ptáčníky a motýláře. Ptali se mi, jestli s nimi půjdu do města a o kus dál mi David vysvětlil, že se chtějí mrknout po svatojakubských ohních na pobřeží a že se bude hrát a zpívat. Doběhla jsem si tedy alespoň pro ty pohorky (nechtělo se mi jít v noci na boso) a šla jsem s nimi.
Na náměstí jsme narazili na velkou hranici postavenou ze dříví a na spoustu lidí. Ptali jsme se španělského kolegy Migela co se bude dít. Prý se ta hromada dřeva jen zapálí, nic zvláštního a pak se rozhodl s částí naší skupinky dojít pro pivo, a že potom budeme pokračovat na to pobřeží. Mezitím se to kolem hranice a ohrazení začalo zahušťovat hlavami. A v dálce na druhém břehu (asi řeky) k nám začali doléhat zvláštní zvuky. Přesunula jsem se na most a ostatní se také šli podívat. Podivná skupinka v dálce, samí podivíni, zvláštně oděné postavy kousek se k nám přiblížily a pak se zase vracely… V ruce měly pochodně a byly slyšet zvony a chrastění. Z dálky nebylo poznat co, či kdo to je, ale když už jsme byli na počátku druhého konce mostu, uviděli jsme malé chlapce a několik dospělých. Tyto postavičky měly na hlavě špičaté dlouhé klobouky, v ruce zapálené pochodně, hruď oděnou ve světlé plátěné košili, z které byly vidět jen rukávy z pod vestičky z ovčí kůže. Všichni byli opásáni páskem a na zadku měli přivázané dva kravské zvonce. Myslím, že kalhoty měli také plátěné a hnědě. Tančili? Nebo měli jen nějaké zvláštní kroky průvodu. Houpali se na kolenou a tak vytvářeli zvláštní zvuky zvonců. Netušili jsme, co bude následovat.
Průvod došel k hranici a zapálil jí a poté se vytratil. Prostě zvláštní postavy zmizely. Za nedlouho se ale kolem zapálené hranice objevily dívky v hnědých šatech a začaly tančit. Nejspíše měli symbolizovat čarodějnice, bludičky nebo snad víly. Bylo to pěkné vystoupení v doprovodu magické hudby. Na scénu se po děvčatech objevila dívka v bílém. Něco baskicky povídala a sem tam zazněla i nějaká hudba. Pobíhala kolem hranice, dokud se nezbortila… K bílé dívce se přidal malý chlapec, šašek. Komunikovali spolu, ale nerozuměli jsme. Objevily se tam i další dvě bílé dívky a i žena – nejspíše matka dětí? Do tohoto příběhu v baskičtině zanedlouho, kdy už z hranice hořelo jen pár polínek, vtáhly lidi a začaly je učit tancovat, odhadem za účelem vyhnání všeho zlého. Podle Migela tancovačku doprovázela typická baskická hudba.
Chtěla jsem objevit ostatní z naší exkurze a tak jsem se od tanců vzdálila. Seděli u vody a povídali si. Mezitím tanec ustal a lidi se buď rozcházeli, nebo se trousili těsně ke zbytku žhavých uhlíku ve středu. Lidé tam totiž chodili spálit špatné věci, které se jim v uplynulém roce staly, aby za nimi udělali tlustou čáru.
