Přihlásili jsme se se spolužačkami na exkurzi na Papuu Noevou Gvineu. Já spíš tak na zkoušku. Po zaslání motivačního dopisu jsme byly pozvány na pohovor. Měla jsem trochu pocit, že jako holky z chemie moc velké šance nemáme, ale Kačka se dostala jako náhradnice a já jako druhá náhradnice. Nedoufaly už jsme ani, že pojedeme a tu asi po měsíci a půl přišla Kačka překvapená a natěšená, že někdo vypadl a jede. Přála jsem jí to. Sama jsem si mezitím domluvila jiné exkurze a ejhle. Asi týden před Velikonoci mi přišel e-mail s názvem: Přeci jenom? Já jsem byla z toho úplně hotová, nevěděla jsem co na to říct a co si myslet. Doslova mi to usadilo na zadek.
Já jsem taková, že chci všechno vyzkoušet, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá. Nemohla jsem se hned dovolat rodičům a tak jsem volala babičce. Ovšem přišla reakce: Jsi blázen! To nemůžeš! Mám o tebe strach! No jo babi a kdo ne? Zlo může čekat na každém rohu, a pokud jsem obezřetná, mohu se mu pravděpodobně vyvarovat. Namítla jsem, že bych měla asi jen problém s očkováním a léky. (Ale na to už jsem stejně dostala doma ultimátum.) Maminka z toho byla celkem překvapená, i když mi už dlouhodobě dávala články o Papue, ale řekla, že je to asi osud a ať to vezmu.
Tak jsem odepsala, že to beru a zkontaktovala jsem profesora, který nebyl v zahraničí, a začalo mi vyřizování.