Je brzo ráno, ještě tma. Vstáváme už na půl šestou abychom se stihli připravit a nasnídat, protože za hodinu vyrážíme do pralesa.
snídaně: obložené sendviče {volská oka, sýr, rajče, ledový salát a kdo chce si může přidat sekanou} – nestěžuji si, jen bych vynechala baleni do folie.
Soukám na sebe ponožku a mám jen jednu botu a v ruce láhev na vodu a už nás ženou k autům. Jedeme, nás sedm v dodávce, ve které se trochu cítím jak v kleci a také že jo. Sedačky jsou podél obou stran a okna lemují mříže – proti předmětům padajícím do auta, nebo zvířatům?
Ještě chvilku před odjezdem jsme s naší skupinkou polemizovali o tom, zda-li si máme brát Kinedril, či nikoliv. Mam dojem ze si ho nikdo nebral.
Dodávka s námi kodrcala. Po návštěvě betelového trhu, který byl doprovázen čmoudem z doutnajících plastových skládek jsme zamířili přímou čárou k pralesu. Houpy houp, hop a hop auto sebou pohupovalo jako s dětmi v kočárcích. {Ptala jsem se papuánských děvčat zda-li je nezbytné pro muže kupovat plný pytel betelových oříšku a dívky se začaly hihňat. Smály se i při tom, když instruktor po chvíli začal otvírat dveře jedoucího vozu a odplyvávat oranžovo-červenou tekutinu.}
Byla to celkem fajnová jízda. Dokodrcali jsme do vesnice, která nás přivítala pravděpodobně jako velkou atrakci, jelikož se snad semkli kolem nás všichni obyvatelé tamější osady. Smělejší človíčci nám podávali ruce a ostatní nás srdečné zdravili: MONING! Svrběla mi ruka s foťáčkem, tak rada bych fotila a fotila, ale bála jsem se zda-li se to hodí, tak jsem vyfotila jen pár snímků a konec. Přišlo mi roztomilé se koukat na sympatické stařenky hlídající nahaté dětičky a na čuníka probíhajícího mezi nimi. Trochu smutnější pohled byl na vychrtlé psíky a na nafouklá bříška větších dětí, tak ráda bych dala alespoň tomu pejskovi starou svačinu, ale bála jsem se aby se na ni nevrhla i ta drobotina. Dospělí se hned sešli kolem našich batohů a materiálu, který by bylo třeba dopravit na základnu a po chvilce jsme vyrazili na cestu.
Ale co to? Proč? A unesou to vůbec? Vrtalo mi v hlavě, poněvadž nosiči {ženy, muži, děti} zahákli věci za hlavu a nesli zavazadla. Ženy, kromě našich věci měly v pletených taškách zavěšených na hlavě male dětičky a kupodivu všichni šli bez známky únavy a bez jakýchkoliv potíži rychleji než mnozí z účastníků kurzu.
Čekalo nás asi šest hodin čisté chůze pralesem.
Oběd: krekry.
Opět zůstávám opodál, jednak že místy mám problém s dechem a jednak to nechci přepálit, abych se vůbec dočkala cíle. Cestou se několikrát ptám jak daleko ještě půjdeme a odpovědí je mi: „Ještě musíme překročit několik řek a přejit pár kopců..“. Tuze ráda bych rozjímala a pozorovala okolí, ale jsem hnaná. Prý na koukání bude ještě dosti času.
Přejdeme vesnici Vanang 1 a když jsme před Vajangem 2 zastavíme, abychom se sjednotili, prý pro nás vesničané něco chystají…
Wow! Amazing! Bude to někdo natáčet? Ujmu se zvesela tohoto úkolu a jdeme. Procházíme branou na které visí cedule, že nás vítají. Podél stoji dětí ve školních úborech a věší na nás náhrdelníky z listí {podobné těm havajským}. Když se všichni sejdeme tak naproti nám v nástupu stoji snad cela vesnice oblečená do zeleného a do uličky jsou seřazena děvčata, která nám po chvíli začala tancovat. Moc pěkně nás děti ze základní školy uvítaly.
Oh… Znovu jdeme. Jsem s Emmou – Papuánkou – mezi posledníma.
Kolik nám toho ještě zbývá ujít?
You are joking?
No! I am not joking!
Jeden kluk nás přesvědčuje, že máme ještě před sebou pět-šest hodin cesty a to už jdeme asi tři hodiny.
Nevěřím mu!
Když už zbývá projít asi jen dvě řeky a přejít jeden kopec, tak už začínám cítit koleno. Mám strach, abych to vůbec ušla a nějak se mi cesta zautomatizuje. Jdu svižně. Předejdu naši grupu. Koukám jen pod nohy, na nic jiného nemám a tu mi zaujme ovoce a ořechy pod nohama, tak bez přemýšlení všechno co vidím beru…. Netuším, že mi tato činnost bude provázet alespoň další dva dny, ne-li vice…
Když upocení a znaveni přijdeme na výzkumnou stanici čeká nás ubytovaní a večere.
Večeře: rýže, pečené banány, sladké brambory a něco na způsob Číny….
Po večeři se semkneme a povídáme si. Kluci se pochechtávají a my děvčata jen vrtíme hlavou… Cesta si vybrala svoji cenu… Kluci chodí jak tučňáci a zmíní se i o pokusech čím se snaží ošetřit. Všichni se tomu jen smějí….
PS: InterNet je tu, spíš teda není, sotva protlačím příspěvky, obrázky vložím později.