Ráno bylo celkem zajímavé. U jídelního stolu jsme seděli s Terezkou a Kačkou a papuáncema. 
Holky si vymyslely něco přichystat pro Lindu k narozeninám a tak začaly přehrabovat biskety… “Strongpeli ne, ty Linda moc nemusí. Tak Bigpeli – ty také ne.” Nakonec vybraly Kokonaty a spomoci burákového másla, margarinu a malinového džemu postavily dort ve tvaru kostky a s nápadem papuánských holek napsaly na papírek věk a daly navrch. Linda ale se probudila dřív, než myslely a tak Kačka ji šla zastavit s otázkou, zda ještě má tu pinzetu… Podařilo se a Linda přišla k postavenému dortu. Emma se snažila naučit jak říct česky veselé narozeniny a potom se hromadně zazpívalo Happy Birthday to Linda.
Po snídani přišel Winks, jestli se jdu s nimi podívat do pralesa na ryby. Tak jsme šly i s Terkou a Lindou. Gabriel měl jít s Papuánkama druhou cestou, prý to měly být dost podobné cesty, ale ouha, chybička se vloudila a chlapci v cele s Jakobem nás vláčeli celkem vtipnými cestami v primárním pralese, kde cestou značili poslední stromy a my jsme museli čekat. Zastávky nám vyplňoval Ivan s Winksem a ještě jedním klučinou, kdy začali tančit v rytmu repráku…
Cestou necestou, lesem, nelesem… Defacto jsme po svazích lyžovali a kutáleli se, sem tam jsme se zachytili liány a zhoupli se jako Tarzani. Vypadalo to zhruba tak, že za téměř kratičkou dobu jsem byla alespoň já celá špinavá s hlínou ve které se ukrývají nebezpečná zvířátka – chiskeri – absolutně všude. Tudíž předzvěst toho, že budeme opupínkováni svědivými hrbolky, absolutně všude {nejvíce jsem se hrozila, ze to budu mít i na zadku}. Ale neva, chickeri nebo pijavice jsou všude a člověk si nevybere, tak alespoň štěstí, že za dva dny budeme v Nagade a u oceánu by to mělo všechno vymizet.
Doslova jsem se dnes cítila jako Tarzan, když jsem prolézala pralesem, ale byl to moc pěkný zážitek. Chytala jsem se celkem všeho, co mi přišlo pod ruku, abych nepodjela a nedojela do neznáma. Díky tomu jsem způsobovala déšť kapiček vody ze včerejška a nebo pršelo listí. Kolem létali pestrobarevní motýlci a v korunách stromu zpívalo ptactvo. Na naší cestě jsme potkali kasuaří trus, který se skládal převážné z nestrávených ořechů a svlečků bůh ví jakého hmyzu. U jezírka – jak hluboké zákoutí řeky nazývala, naše skupinka – nakrmila ryby Strongpelou. Já si našla celkem pěkný kořen nad hladinou vody a pozorovala jsem je. Kromě podlouhlých hubených rybek, které už jsem viděla v místech, kam se chodíme koupat, tam byly i slušné kousky – mohla bych to asi přirovnat třeba k naším kaprům? Winks dost fotil a nazval mě v papuánstině mořskou pannou a prý jsem získala novou profilovku.
Zpátky jsme se brodili řekou. Dost to místy, kde jsme šli po břehu, podkluzovalo, ale prý když jsem ten stromový klokan, tak to všechno dám na pohodičku….
Hurá dostali jsme se na stanici a dokonce na nás zbyl oběd! Tak paráda! Rýže, nudle se zeleninou a kobližky. Mňam.
Naše debaty u stolu jsou asi téměř rituálem. Někdy jsou docela zajímavé a jindy mi to přijdou jako trochu drby. Většinou se řeší příběhy z terénu, nebo holky se dost dostávají k tématům o klucích.
