Později jsem se rozhodla, že tedy rozdám dětem hračky, které mi sbalila sebou babička. Děti mi div neutrhaly ruce. Já jsem se marně pokoušela dávat hračky dětem, které ještě nic nedostaly, ale když jsem se ptala, kdo ještě nic nedostal, přihlásily se úplně všichni…
Naším dívkám jsem dala své kontakty, kamarádce I… tričko s krtečkem na památku, dívce jménem Doka tašku. A šla jsem posbírat věci a vzhůru na snídani, ke které mi asi Klárka strčila poslední sušenku a dolila jsem si po dně vody do hrnečku po Gabim.
Šlo se do Nagady. Hned za Wanangem, to začalo být zajímavé. Velice kluzký svah vystřídala lávka ze tří klád, která nebyla příliš stabilní a tak to část naší výpravy vzdala a odešla… Cesta do druhé vesnice odkud jsme měli jet auty, trvala asi jeden a půl hodiny, ale i tak to bylo dosti úmorné. U prvních baráčků jsem si šťastně vyzula boty a už šla jen na boso i když jsem měla zraněný palec {nějak jsem ho celkem dost odřela} a na druhé straně jsem měla zmodralý prostředníček. Za domky nás čekala ještě poslední řeka, kterou jsme měli sjet na kajaku kvůli zvýšené hladině vody. Hned jak jsme s Eddou nasedli tak jsme to vzdali a radši jsme to přebrodili. Našla jsem si tam opět tu svoji holčičku, která s námi jela až do Manangu se svými rodiči, učiteli. Byl to celkem vtipný pohled, jelikož mi hned vzala pohory, které byly pomalu větší než ona sama.
Z vesnice jsme jeli dodávkami a teréňákem. Zábavná cesta to byla, hlavně když teréňák zapadl a chtěli po našem vozu táhnout, ale jak? Připojili vůz s celkem slabým lanem a tak se jim to několikrát přetrhlo… Vojta z toho evidentně byl na větvi poněvadž papuánská logika: tenké lano a tažený vůz plný lidi,… Nakonec je to napadlo, že mají vystoupit a dokonce auto i vytlačili…
Cestou jsme stavěli ještě na trhu, kde jsme si hladoví koupili malou svačinku. Já musela chodit za ostatními, jelikož se mi ztratilo 100 kina, které jsem si sebou do pralesa vzala.
Hura!!!! Binatang! Oběd, večeře, moře…
