V šest hodin ráno vytahuji hlavu z písku, možná to vypadá, že jsem se v noci převtělila na pštrosa, ale to bych asi na Papue byla rarita, což v podstatě už jsem, když mám světlou kůži. Tudíž asi ne, asi jsem trochu změnila preference ze stromu na pláž? Dělají to klokani? To asi ne… Ale takový Muruk, jak už mě také nazývali, to už je takový papuánský pštros ne?Nevadí. Vstávám, abych se koukla, zda uvidím východ slunce nad mořem. Ne, už zase, bohužel mi to nevyšlo, ale to nevadí, večer svítil oranžový měsíc jako půl melounu. Omyju si obličej, napustím vodu a šup pro papáyu. Jupíííííí! Hrdě jsem si z auta nesla velikou papáyu (papuansky popo) v z batůžku jsem kromě nožíku vytáhla ještě svůj druhý velký trumf – big carrot mango a slastně jsem si pochrochtávala nad nejlepší snídaní ever. Ostatní se smáli, ale moje zpestření jídelníčku, který pro ně zahrnoval hlavně krekry, také uvítali.
Honem, dělejte. Vemte si svěrací kazajky (= plovací vesty) a nasedat! Vzhůru na Manam a ještě dál! V tlupách po 10-11 členech posádky jsme vyrazili na moře. Když vynechal motor asi 100 m od pláže a kolem létaly rybky, měla jsem pocit, že už se dost blížíme k Hemingwayově Stařec a moře, jen ty trnuchy, či co to chybělo.
Ach. Úplně mi zatrnulo a začalo bušit srdce, už před lety jsem se zamilovala do tohohle zvířátka ve Valencii, ale co teď? Jsou na otevřeném moři před kouřící sopkou, celá tlupa! Hup a hop. Držte si mě, ať vám do té vody neskočím. Tak moc si přeju to zkusit a zanořit se pod hladinu a plavat s delfíny. Ano, tyto vodní savci jsou okouzlující přízraky moře. DELFINI. Možná lepší než ovoce… i když?
Černé pláže, místy sutě a kamení a místy zalesněná plocha. Šplouchající vlny omývají černo černý písek pod doutnajícím vulkánem. Zdržujeme se jen na kratičko a nesmíme chodit moc daleko, jelikož sopka se může z hodiny na hodinu proměnit v živé monstrum. Žhavé magma, před tím se snadno uteče, postupuje pomalu, ale před dýmem a létajícím kamením se špatně skrývá.
Chodíme po žhavých uhlíkách s černýma nohama a zvědavými pohledy. Fotky se dělají jedna radost. Na suti, kamenech na pláži… S Eddou a Emmou máme fotečky s bilomy. Já mám svůj pletený bilom, který jsem dostala dárkem předešlý večer.
A jede se zpět. Klesá mi hlava, ale když člun zabere a poskočí, já nadskočím a ospale mžourám. Probudí mě delfíni. Jen pár ploutví z dálky, ale nevadí. Hned ožiji. Ach ne. Má euforie zmizí a vystřídá ho zděšení. Jsem jako v zlém snu. Kolem člunu jsou samé plastové odpadky. Nikdo to neřeší, jen Papuánci do toho přidávají. Nééééé! Už jsem si toho všimla včera, ale pořád jsem doufala, že to není pravda, že veškerý odpad z vesnic podél moře pohltí voda. Mám sto chutí udělat přednášku, ale jak? Asi by nejdříve chtělo promyslet kloudné řešení a jinou alternativu kam disponovat odpad…. Možná časem? Mám na to? Třeba se k tomu dopracuji a využiji svůj obor Biologické Chemie k osvětě plastu ve světě… Kdo ví? Kdo ví, ať mi napoví…
Ve vesnici nás vítá radostný křik koupajících se dětí. Doplujeme, zakotvíme, ale hned už se musím balit a jet zpět do Nagady. Cestou se zastavíme u Gabiho, který chtěl pozdravit svého synka a i na několika marketech. Na trzích s bilomem na hlavě a s drobnými v ledvince, s nadšením hledám mezi trhovkyněmi ovoce. Mé sladké ovoce! Jasně, bez ovoce bych to snad ani nebyla já a nebyla bych ani v tropech. Radostně poskočím, když mé oči zaostří papayu.
Kolik chcete za papáyu?
Za tuhle 2 kina, za tuto 1 kina a za tu menší 50 toaia.
Odnáším si tedy dvě a hned od vedlejší ženy si kupuju kokos = kulau. Ještě jsem někde splašila goyabu a na jiném trhu oříšky a nějakou bramborovou placku a celá šťastná se vezu v autě a na veselé pohledy odpovídám naučenou frází: Mi selim popo! Do you want? (Prodávám papayu, chceš?) a nebo: Mi kaikai kulau. (=Jim kokos).