Vstáváme brzo, brzičko, dřív než vyjde sluníčko… abychom se stihli nasnídat, zvednout kotvy a vyplout na cestu do hor.
Jedeme opět teréňákama, který s námi kodrcají o sto šest. Už to asi nebudu přirovnávat ke kočárku, ale k nějaké pouťové atrakci? Mě to nevadí jen jsem místy dost zděšená a div se nedusím kouřem z plastů. Někdy mají plasty rozdílný zápach, ale stejnak je to nedýchatelný čmoud všude kolem a čím blíž Goroce tím víc. Dalším strašákem jsou odpadky všude kolem lidských sídel. Fuj. Zdejší lidi neřeší jestli se budou obaly a zbytky vyhazovat do koše nebo na zem či z okýnka a tak se to tu vesele všude hemží skládkami.
Zastavovali jsme snad jen dvakrát či třikrát? Jednou na nějakém trhu, kde si přišla nějaká paní pokecat s holkama, jí vůbec nevadilo, že ona mluví pisin a holky anglicky a ani jedna strana pořádně neví o čem je řeč. Na druhé zastávce jsme si koupili s Klárkou a Hobitem dva velké melouny a já hned ožila. Jupííí! Od Alp jsem si žádný meloun nekoupila a tak mi to docela scházelo, i když jsme sem tam k obědu dostali kousíček, tak to nemá na celý kotouč melounu… A zapomněla jsem na zastávku s banány, kde jsem splašila celý trs za dvě kina a s potěšením jsem zjistila, že to je úplně jiný druh a že ovoce chutná trochu kořeněně.
Dost jsem trpěla, když jsem potřebovala udělat čůr pauzu a trochu se protáhnout, jelikož mi už noha dost naříkala. Zastávka se snad odkládala celou hodinu, jelikož mi nejdřív řekli, že musíme dojet druhé auto a potom, že nemůžu jít někomu na zahrádku… Ale přežila jsem to.
Kodrcáme na místní silnici. Mám dojem, že lidé stěžující si na výmoly v Čechách by si měli zkusit toto dobrodrůžo. Když se najede na asfaltku tak se to tu většinou neobejde bez díry, tak se každá nerovnost objíždí a je to možná větší záběr, než výmoly jednoduše přejet. Do toho se tu kouří snad odevšad. Buď hoří krajina (dost desivý pohled a obzvláště když se jdete projít kouřem a padá na vás ohořelá tráva a vidíte tu paseku na suchých svazích kolem) nebo recyklují plasty po papuánsku a nebo přinejlepším pro ekologii, dýcháme mlhu prachu, který nám při nádechu prostupuje snad do celého těla a taky štípe do očí.
Byla jsem rada, že jsme po sedmi osmi hodinách cesty konečně dojeli na místo. Celkem jsme byli překvapeni, co na nás v motelu čekalo, už jsme si úplně odvykli na zrcadlo, teplou vodu ve sprše a teplou peřinu… Po pravdě jsem nic z toho dvakrát nepostrádala a celkem mi už chybí to bahýnko z Wanangu…
Hned jsme se pustili do melounu. Mňam, mňam… a potom jsme jeli do města do obchodu, kde jsme nakoupili kafe, čaj a svačinky (dokonce i zmrzku). A nemyslete si, teď už mi asi neprojde převážet tolika kafe jako před půl rokem, tak asi těch 10 kilo kafe nezvládnu a ne, že bych to neudělala, ale že by mi to možná zabavili v Austrálii. Nakonec mám asi jen 3 kila místního kafe a krabici čaje pro tátu a pokud mi zbydou peníze a bude čas v Manangu tak když tak přikoupím.
Juju. Bilomy a jaké? Rozhodla jsem si pořídit ještě bilom v hnědých barvách, který bych mohla nosit i v Evropě a i čapku pro bráchu s nápisem Ambo Simbu? (Ambo by měl být bratr v pisinu.) A většina ostatních si taky odnášela nějakou taštičku.
Nakonec jsme jeli koupit ještě večeři někam na kraj města a já jsem hned co jsem zmerčila ovoce radostně vyskočila a hned jsem si kupovala ananas (i když byl trochu dražší). Čekali jsme tam poměrně dlouhou dobu, tak jsem se ještě bavila focením lidi, kteří mi často i pózovali a oslovovali něčím na způsob bílá puso? běloško?
A šupky hupky do postýlky. Zítra nás čeká náročný den. Sedm hodin kodrcání v autě a 1000 metru převýšení k jezeru odkud další den budeme mít cvičný trek do hor abychom zjistili jestli fyzicky na to máme. (Chata by měla byt asi v 2800 m. n. m.).