Pomóóóóóc. Jsem totálně utahaná a už nemůžu udělat ani krok. Po sedmi hodinové jízdě zábavným parkem, kde nás to pořádně naklepalo jako řízky a vyudilo kouřem a popelem jako ryby – tudíž řízko-ryby? Se sotva půlhodinovou přestávkou u výkladu zavazadel, trmácíme se pralesem do kopce k jezeru. Kopec to není nějak zvláště náročný, ale když se přidá únava a ztuhlé svaly z dlouhé cesty a řídký vzduch…
Sotva jsem pletla nohama a popadala dech. Div každý desátý krok jsem musela zastavit a vydýchat se. Sláva, nakonec s vypětím všech sil jsem se dostala k cíli do chatky u jezera, kde jsem našla své české spolužáky naskládané na jedné hromadě a klepající zimu. Já si jen celá šťastná odepnula špinavé nohavice, vzala pod kalhoty své strakaté termoleginy (prý vypadám jako přerostlý skřítek a je to roztomilý) a zelenou mikču. Nafoukla jsem polštářek a udělala kakao a píšu, píšu…
