“Budeš sing-sing?” Ptá se už po několikáté Kenet.
Nevím! Uvidíme. A ty budeš?
Asi jo.Takto začíná naše dobrodružství ve vesnice Mu v provincii Simbu.
Vesničané pro nás k večeři připravili mumu (dušené prase v banánových listech). Bylo zajímavé je pozorovat a fotit jak ženy v hrncích nad ohněm vaří zeleninu, škubají kuřata, porcuji prase a vkládají ho do díry s banánovými listy a žhavými kameny. Kolem nich kroužil pejsek a čekal co komu upadne…
Před večeří jsme šly s holkama ještě na prohlídku horní vesnice, kde nás s otevřenou náruči přivítala stařešina. Pater Isac, David a další dva jejich bratři. Povídali nám o vesnici, že jsou všichni jedna velká rodina příbuzní ze Sarny. Dědu Isacovi je 83 let a má šest synů a dvě dcery. Když k milému dědečkovi přiběhli děti, mohlo jich být tak třicet? Všechna ta drobotina prý byla jeho nebo jeho bratra. Před jeho chýši, domečkem si hrálo malinké štěňátko a tak i to nám zpestřilo návštěvu. U ostatních Isacovo bratrů nás též přivítali s otevřenou náruči a hned hledali, co by nám mohli dat. My však nic nepotřebujeme, nejlepší a nejdůležitější je, ze nás pozvali mezi sebe, pohostí nás a přizvou na sing sing.
Po královské večeři, kde si snad všichni pochrochtali následoval sing sing. Co následovalo se dost lišilo od všeho co jsme dosud viděli. Lidé oblečeni do tradičních kostýmu se sukýnkami s kasuářího peří či listí, hrudník obmotaný kůží z kuskuse či korálky, na hlavách čelenky z peří a korálků, obličej pomalovaný nějakou béžovou a černou hlinkou. Část z tanečníků měla vespod oblečení, někteří byli celí v tradičním oděvu.
Sing sing začínal, když řada tančících přiskákala na bobku do středu kruhu, tvořeného z diváků za zvuku písně. Po chvíli to začlo! Začali zpívat. A tancovalo se? No, ano, ale co bylo zvláštní, tak vsedě. V tureckém sedu, nebo s nohama před sebou, tanečnici třásli hlavama a rukama manipulovali různě dle písniček. Vždy seděl vedle sebe muž, žena, muž, žena,… Původní a i současný význam sing singu je, že slouží k výběru partnerů a vždy, když se muži líbí nějaká holka, tak si k ní sedne a tancuje do rána a pak si ji prý většinou odvede a mela by byt za čas svatba. Tento sing-sing, ale byl uspořádán pro nás a proto to bylo poloformální s oblečením a bez dvoření.
Asi po půlhodině nás náčelník vyzval k účasti a tak většina z nás odvážných šla do víru tance a dostali jsme čelenky a béžovou hlinkou nám čmárli přes nos. Bylo to pěkné a vydrželi jsme celkem dost dlouho vrtět hlavou, až dokud jsme nebyli dehydratováni a museli jsme se napít. Já si potom přisedla k místním a povídali jsme si. Oni byli rádi a já také. A o tom to je ne? Prý budou moci povídat svým dětem u ohně, že si povídali příběhy s bílou holkou…
Zjistila jsem též, že sing singu by se měl účastnit každý bez rozdílu věku. Mohli jsme vidět už děti tak od tří let jak roztomile napodobují své příbuzné. Prý je velice důležité učit svým zvykům caparty už od malička, jinak by kultura zemřela. Je vsak zvláštní, že k písním se staví tak, že jim prý rozumí, ale zpívat už je umí převážně jen stařešina.
Jak milí lidé to jsou! Dostala jsem asi od každé ženy, která si se mnou nějak víc povídala bilum na památku, abych si mohla tuto událost, tento výlet, exkurzi vždy připomenout.