Je na konci zkouškového. Bohudík za to! Ale na jak dlouho? Neříkám konec zkouškového, ale nemyslím tím začátek nového boje? Nevím. Bojím se. Netuším, co chci a nevím, jestli stále držet zatnuté zuby a bojovat, co jen to síly dovolí, nebo to vyřešit nějak alternativně.
V neděli při cestě k dm-ku, kvůli internetu v mobilu, který nemám a potřebovala jsem zjistit, zda-li spolužáci nehodili na WhatsApp nějaké užitečné informace k nadcházející zkoušce, prožívám hotovou fata morgánu. Nebo jsem jenom vytvořila zoo z Budějovic? Co nevidím, u Duhové školky v zahradě skáče klokan! Přijdu blíž se na tu prapodivnost podívat a on to není klokan, ale ptakopysk! Cože? Blázním? Už vidím zvláštnosti, kde se dá? Přijdu blíž a zkouším stvoření zaostřit do hledáčku fotoaparátu a ono… Želvovinová kočka hází na mě upřený nepřátelský pohled. Nu asi proto, že jsem jí zrovna ráno měla v listech na zkoušku a právě jsem si jí spletla s ptakopyskem. Je to náhoda? Jsem blázen?
Na kolej se vracím jinou cestou, možná pro jistotu, nebo že si chci trochu pročistit hlavu. Jdu přes pole. Fuj, to jsem se lekla! Ne, hlavně ať to není zase nějaká exotika. Naštěstí není. Vystrašil mi ušák, který na poli strachy nevydržel a prolítl přede mnou pryč. A zase, těsně vedle mě. Je to náhoda, nebo už doopravdy vypadám jako strašák? 13 úspěšných zkoušek za mnou, 4 marné pokusy a 4 velké zkoušky přede mnou. To doopravdy asi nebude náhoda. Už jsem sice z ptakopysků a klokanů vystřízlivěla, ale to neznamená, že to začíná být se mnou pěkně na vodě.
Už zase začínám slyšet okolní přírodu. Tu šustí listí ve větru, tamhle praskne větvička a v pozadí ruch města a několika lidí, kteří se odhodlali vyvětrat své hlavičky a protáhnout těla a svá psiska. Žádné špunty v uších jako má většina mých vrstevníků a vůbec většina, když se odhodlá jít ven. Já musím cítit a slyšet. Ale jak se mám odreagovat i při kratičké procházce a co mé unavené smysly? Občas to bývá celkem sranda.
Třeba zvuky, které slýchávám otevřeným oknem kolejního pokojíčku, když přijdu zpět do kutlochu. Krákrá, šššš a už koukám po kom to ty vrány a kavky se sápají. Vidím v tom opět nějakou podivnost, ale neumím jí odlišit. Ach jo. Ať už ten věčný stres, trápení a problémy odezní, jinak já nevím, co budu dělat v příštím týdnu, až budu se na mě v Linci sápat lvi a v Budějovicích tygři.