Vím, smysly už jsou otupené, a aby ne. Vždyť toho už je moc na samotnou holku. Většina zkoušek za mnou, ale také jich mám pár před sebou. Ztráta milovaných a známých a na věky věků zakopaná nad učivem, sama daleko od blízkých. Bez prázdnin a chvilky oddechu. Volno znamená 1-2 dny, kdy si řeknu, že už nemůžu a tak budu jen zpracovávat materiály a dělat přípravy a už ani to nepomůže.
Jsem vděčná, že tu mám několik dobrých kamarádů, kteří se mnou chodí ven, nebo se alespoň navzájem motivujeme a pomůžeme. Často se stává, že už toho mám dost a potřebuju vypnout, nebo nakopnout. Někdy už se vzdávám, ale vždycky se najde, proč budu bojovat. (Myslím, že ostatní z mého oboru jsou na tom obdobně.)
Maminka mi už od gymplu tvrdí, že mám štěstí na dobré lidi a má pravdu. Sice se v Česku, konkrétně v Budějovicích cítím strašně izolovaná a sama, že většina denních rozhovorů končí pozdravem, několika větami nebo za učebnou. Ale také potkávám celkem často i lidi, kteří dokážou zvednout náladu i maličkostí (pokecem, procházkou, úsměvem).
Na koleji jsou všichni myši, lezou do díry a vylezou, jen když je volají povinnosti, nebo potřebují na záchod (nebo ještě když vypnou internet). Ale co. Nekouřím a tak si nemůžu stěžovat, že tu moc lidí neznám a ani je nevidím. Za to v kampusu. Kamarádka jen vrtí hlavou a ptá se mě odkud ty lidi sakra znám, že zdravím téměř každého, nebo téměř každý zdraví mě. Nu, někdo tu neumí být neviditelný, ale ve zkouškovém je to celkem smůla, nemohu se zavrtat do rohu učebny a bez povšimnutí udělat zkoušku a zmizet, nejde to. Znají mě.
Tak jsem věčně na kolejích a to dvojsmyslně, či trojsmyslně? Pokoj koleje K2, vlak: Budějovice- Plzeň, Plzeň-Budějovice, Budějovice-Linz, Linz- Budějovice, a pak lze říct jako na kolejích, místo jako na vodě? Jestli ano, tak jsem tedy 3x na kolejích. Au, občas to bolí tu být, ale neříkat to, pšš, nepřiznávat to, nevzpomínat, pak to tak nebolí a radši honem pracovat, nebo si uvařit čaj a zalézt ke knížce. Tak šup, šup ať už to je ať můžu jít i ven. Pláč, smích, pláč, smích, apatie…
Skáču významově? Tak to vypadá i v reálu, udělat tamto a pak zase tamhleto a měla bych začít psát i v té angličtině, pro radost, nebo pro zábavu mamince, aby měla co opravovat, když v češtině už jsem se vypsala a létají mi většinou jen ty čárky.