Víte co bolí? Vědomí, že rodina se k vám nezná. Já mám veliké štěstí a mám tu nejlepší rodinu, ale jiní takové štěstí nemají a já se jen ptám proč? Co sakra udělali? Neudělali vůbec nic špatného a právě to je asi ten důvod, proč na ně jejich blízcí zanevřeli. Nepochopitelné co?
Měla jsem kamaráda. V létě oslavil krásných 93 let. Když jsem byla na gymplu, chodila jsem za ním každý týden, pokud jsem měla více času tak i častěji. Od té doby co jsem na vejšce, tak jsem se stavěla jen párkrát a poslala jsem i několik málo pohledů a za to se velice stydím, ale udělala bych pro něj první poslední. Také mě dosti vzala zpráva, že na tom není dobře a že to asi brzo odejde, ale nemohla jsem za ním. Vždy, když jsem nemohla a cítila jsem, že je to nutné, důležité se zastavit, někdo z mé úžasné rodiny se za ním zastavil a pobyl s ním nějakou tu chvíli.
Myslela jsem si, že jeho synové se probudí a uvědomí si, co dělají a že už to nebudou mít nikdy možnost vrátit zpět, ale to se nestalo. Tůze mě to trápilo. Říkala jsem, že chápu, že se musí vydat na cestu, ale co nechápu je skutečnost. Čekal na mě! Doopravdy na mě počkal! Přes sestřičku jsem vzkazovala, že přijdu, přijdu po jiné tuze bolestné chvilce. Počkal, já ho uklidňovala, ale i přes pravdu, že už je v jiné sféře jsme s mladší sestrou u něj byly. Přála bych mu pěknou další cestu a chtěla bych potkat více takových lidí. Jsme šťastné, mohu to hádat i u sester, když nás někdo odmění úsměvem a je vděčný za naší přítomnost.
Pamatuji si, jak jsme spolu hrávali šachy. Učil mě. Já vždycky prohrála, ale časem jsem prohru dokázala slušně oddálit. Učil mě karetní kouzla a naslouchat. Povídal mi příběhy, smutné i veselé. Nemohu o nich psát veřejně. Jsou naším tajemstvím a tajemstvím všech, kteří s ním byli a měli ho rádi. Hrávali jsme i člověče, nezlob se, nebo možná častěji žolíky. Byl to první člověk, který mi to počítal a mnohdy bych prohrála klidně i 2000 korun, ale k tomu nedošlo. Zažili jsme si spolu hodně pěkného.
Na konci čtvrťáku jsem ho pozvala na svůj maturitní ples. Bála jsem se, že se vymluví, ale nevymluvil a byl s námi. Byla s námi i jedna veselá sestřička, také to neměla v životě lehké, ale pán H jí miloval. Vzpomínky na tento bod mého života se se mnou táhnou, oba na to vzpomínali.
Minulý rok jsem nemohla přijet na Vánoce a tak to za mě převzal tatínek a ukázal mému milému kamarádovi jak jinak než techniku. Z toho byl unešen, i já jsem byla dojatá. Volali jsme si totiž přes WhatsApp a ač jsem byla až v Brazílii, mohli jsme si popřát. Letos mi mrzelo, že jsme ho na Vánoce neměli doma, ale to situace nedovolila, bohužel. A den před Vánoci, to bylo naše poslední setkání a poslední povídání, pak jsme se viděli jen v nemocnici, kde na mě počkal…
—————————————————————————————————————————————————————-
A tak prosím, ať všichni držíme při sobě a obzvláště rodina! Kdo nemá svou biologickou rodinu, tak určitě má alespoň svou adoptivní rodinu a ta mu pomůže, podrží ho. Já si nepřej nic víc, než umět pomoci, tam kde je má přítomnost a pomoc žádaná.