Víte, jak se baví opuštěný bio-chemik na okraji sněhem zasípaného ledovcového jezera, který čeká na své bláznivé kolegy, zda-li se vrátí z šíleného treku do kopce zhruba pod úhlem 75-85° a přímo nad popraskaným sněhem zasypaným ledem jezera, kde ani nevím, kde začínalo a kde končilo?
Nevíte? Tak se podívejte na fotku. Tento biolog-chemik vytáhne všechno co má po kapsách a začíná si hrát (asi bylo druhý den hezky, ale to si nepamatuji). Na konci července v Rakouských Alpách si stavím sněhuláka ze sněhu! Místo koštěte dostane zkumavku, místo uhlíků na oči má kamínky a místo kastrolu? Složený kapesník na hlavě a v pozadí trekové hole. Paráda ne?
Turisté, kteří se seškrabali ze sousední chatky adrenalinovou štrekou se na mě unaveně a dost podivně koukali. No, mě to nevadí, ať si myslí, co chtějí. Co se mi zamlouvalo ještě víc jsou lidé, kteří se mnou soucítí a pokusí se vkročit na tu cestu do svahu, kde hrozí, že spadne lavina a přímo do zamrzlé vody, ale nakonec se vrátí zpět a pokukují, co to proboha vyvádím. Jen řeknu, že jsem biolog a čekám na své kolegy a pak si povídáme, jak to vlastně v okolí vypadá. Když odejdou tak si místo sněhuláka vyhrabávám z kamínků kytičky. Byly tam hořce a jiné kvítky, které mě doslova vybízely k prozkoumání a vyfocení.
Takto jsem si užila svůj tehdejší vrcholoví rekord asi v převýšení cca 2000 metrů pod neznámou horou (nepamatuji si název, leda, že byl na A) v kerné zóně Vysokých Taur.
P.S.: Musela jsem si to sejít sama, jelikož kolegové se pokusili o výšlap na vrcholek hory a stihla je tam sněhová bouře.
Ale to vůbec nevadí, oni přišli v pořádku a já jsem si hory náramně užila. Vždyť je to nádherné proskakovat kolem potůčků a zasněžených ploch. Pozorovat ovce a poslouchat cinkání zvonů jejich družek. Pozorovat ptáky a vyhrabávat ze sněhu dřípatky a jiné kytičky. Zastavit se tam kde chci, bez toho aniž by na mě někdo čekal a pak ve snaze objevit něco nového se zatoulat na kamenech u polodivokých krav.
[ngg src=”galleries” ids=”8″ display=”basic_thumbnail” thumbnail_crop=”0″]