24. srpen 2019
Abych to shrnula. Odjezd, je velmi těžký. Zdá se, jako by se můj život, na který jsem si za ten rok zvykla, vzdaloval a zavíral za neproniknutelné dveře.
Vím, že posledních pár dní jsem si urputně odmítala připustit, že je skoro konec. Pořád se objevovaly věci, které jsem chtěla stihnout. Nezbývalo mi moc času a já si nadávala za to, že jsem neudělala, co jsem chtěla.
Čím dál tím víc lidí se vyptávalo, jak se cítím, nebo jestli už se těším domů, co mi bude nejvíc chybět a samozřejmě jestli se chci někdy vrátit. Kolikrát jsem si v duchu říkala, ať už mi dají konečně pokoj. Ještě mi pár dní zbývá, a že až do poslední chvíle o tom nechci nic slyšet! Přesto jsem se usmála a odpověděla. (Po pravdě na některé otázky jsem nevěděla, co odpovědět.)
„Tak už mi zbývá jen pár hodin do odletu. Je to opravdu zvláštní.“ To jsem si pomyslela 12. Června večer. Mé kufry už čekaly pod postelí, jen je přesunout do auta.
Asi nebude překvapení, když řeknu, že jsem odlétala se třemi obrovskými zavazadly (Přilétla jsem se dvěma.) Samozřejmě, že jsem víc jak polovinu věcí, se kterými jsem přiletěla, nepoužila, ale jelikož jsem měla možnost si je vzít zpátky tak jsem nezaváhala.
Taky v kufrech přibylo hory Dulce de Leche, Maté, Alfajores a spousty dalších věcí.
Když jsem se tedy 13. ČERVNA probudila, dolehlo to všechno na mě. Už mi to pomalu začalo docházet. Opravdu už je konec. Rozloučení s přáteli, Rotary clubem a výměnnými studenty už jsem měla za sebou. Teď mě čekalo jen rozloučení s rodinami a to na letišti.
Ten den pršelo a bylo pod mrakem. Abych zmírnila pro mě tísnivou atmosféru, prohlásila jsem: „Argentina esta llorando para mi, porque estoy voliviendo.“ V překladu: Argentina pláče, protože já odcházím. To vyvolalo pár úsměvů.
Jakmile jsem zahlédla letiště, začal ve mně růst zvláštní pocit. Stále jsem se usmívala a vtipkovala.
Pak přišlo loučení. Chtěla jsem je obejmout všechny a už se nepustit. Dojalo mě, že host taťka z druhé rodiny se viditelně rozbrečel a ostatní k tomu taky neměli daleko. Najednou jsem si uvědomila, že toto je moje opravdová rodina. Všichni mi přirostli k srdci. Sice nás bude dělit polovina světa, ale já budu vždy vědět, že mám u nich dveře otevřené.
Naposledy jsem se ohlédla a usmála se, poslala vzdušný polibek a zmizeli mi z dohledu. Teprve tehdy se mi spustily slzy.
V letadle jsem seděla u okýnka, takže jsem pozorovala, jak se letadlo rozjíždí a zvedá se do vzduchu, při tom jsem cítila, jak se ve mně něco trhá a zůstává to pode mnou u lidí, které jsem si zamilovala a v zemi, jež mi byla na rok domovem.
To complete this. Departure is very difficult. It seems like that my life, which I lived last year, was moving away and closing behind an impenetrable door.
I know that over the past few days I have fiercely refused to admit that it’s almost over. There were still things I wanted to do. I didn’t have much time and I cursed myself for not doing what I wanted.
More and more people were asking me how I felt, or if I was looking forward to home, what I would to miss most and, of course, if I ever wanted to come back. How many times I was thinking if they could stop. I still have a few days left, and I don’t want to hear anything about it until the last moment! Still, I smiled and replied. (In fact, I didn’t know what to answer.)
“I only have a few hours to go. It’s really strange. ”That’s what I was thinking on 12th June in the evening . My suitcases were waiting under the bed just to move them to the car.
Probably not surprising to say that I was leaving with three huge bags (I came with two.) Of course, I did not use more than half of the things I came with, but since I had the opportunity to take them back, I did not hesitate.
Also took with me to the Czech Republic Dulce de Leche, Maté, Alfajores and many other things.
So when I woke up on 13th June, I was feeling soo strenge . I was slowly beginning to realize it. It‘s really over. I already said goodbye to friends, rotary club and exchange students. Now I only had to say goodbye to my family at the airport.
It was raining that day and it was under a cloud. To alleviate the oppressive atmosphere for me, I said: „Argentina esta llorando para mi, porque estoy voliviendo.“ It means: Argentina is cryiing for me, because I am leaving. This made a few smiles.
As soon as I saw the airport, a strange feeling began to grow in me. I kept smiling and joking.
Then the farewell came. I wanted to hug them all and not let go. I was impressed that my host daddy from the second family was visibly crying and the others were not far from it either. Suddenly I realized this was my real familly. Everyone is inside my heart. Though half the world will divide us, but I will always know that their doors are open.
Last time I looked back and smiled, sent an air kiss and disappeared from view. Only then I started crying
I was sitting by the window on the plane, so I watched the plane take off and start to fly in the air, feeling something tearing inside me and it remains below me there are the people I fell in love with,in the country I was at home for a year.
