Do nového vlaku jsme nastoupili kolem poledního. Novější verze vlaku má lepší klimatizaci, světélko u postele, dva záchody s jednou sprchou, ale chybí samovar. Teplá voda teče z kohoutku. Uličky ve třetí třídě jsou úzké, stejně jako postele. Tentokrát jsme neměli štěstí, alespoň ze začátku, na volnou postel dole, kde bychom si mohli sednout. Naše místa byla na palandách, kde se nedá sedět a leze se tam celkem složitě, což nám přineslo i pár modřin.
Nakonec jsme si sedli k někomu na postel. Sousedé, obzvláště ti starší, by si rádi povídali, ale moje ruština není dostatečně dobrá na plynulou konverzaci, což často končilo jejich monologem ke mně. Dobře rozumím, ale když promluvím, míchám ruštinu do češtiny a občas i anglické slovíčko se najde. Potřebuji se hodně zlepšit.
Jsem zmatená časovým posunem, začíná být přímo pekelný. Myslela jsem si, že ráno budeme stavět v nějaké stanici a bude 30-ti minutová přestávka. Počítala jsem s pozdějším příjezdem, ale probudila jsem se, až když jsme již nějakou dobu stáli ve stanici. Teď, nevím jestli jsem se spletla o hodinu do předu nebo dozadu. Usoudila jsem, že by bylo fajn si protáhnout venku nohy. Vyšla jsem ven na peron a poprvé se setkala s babičkami prodávajícími hlavně ryby. Nepoznala jsem, jaké to byly ryby, zda byly sušené, nakládané do soli, nebo uzené. Možná kvůli mé neznalosti jsem žádnou rybu nekoupila a tím je nepodpořila. Ale mám foto. O pouličním prodeji, víme z loňské cesty do Petrohradu. Místní důchody jsou nízké a proto jsou si lidé nuceni přivydělávat zdroji, které mají – kytky, lidové výrobky, zelenina, ryby… Určitě se potkám se s těmito dámami ještě později na naší cestě. Z Moskvy do Jekatěrinburgu jsme nepotkali žádnou. Ptala jsem se proč ne? A dostala informaci, že to teď může byt trochu jinak, vláda by chtěla mít prodej pod kontrolou a ženy by neměly prodávat na ulici.