17. (6:32) – 19.8.2024 (15:43)
Nadchází den D, kterého se Laurent obává nejvíce a to den, kdy nasedáme do vlaku na cestu trvající 2 dny a 7 hodin v kuse. Předchozí zastávky, nám pěkně vycházely, tak, že jsme ve vlaku trávili maximálně den a to hned na první část cesty vyšla na dvě noci ve třetí třídě.
Naštěstí pro nás se nám podařilo koupit lístky, sice do třetí třidy, ale na spodní postele a ne do uličky. Což je prima z mnoha důvodů. Hlavni je ten, že člověk nemusí překonávat opičí dráhu, aby se nasoukal na palandu v uličce a druhý důvod je, že máme zaručené místo k sezení. To na vrchní posteli opravdu nejde i člověk menšího vzrůstu by měl problém se posadit.
Po pár minutách, co jsme uložili a rozstrkali věci do rozličných úložných prostorů a po posteli se k nám přidává pán, který si udělal místo na palandě plné odložených prostěradel nad námi. Jmenuje se Vladimir (Vova) a je nad míru společenský. Hned o něm víme, že je mu 55 let, má dvě dcery a s bývalkou se rozvedl, utekla mu s jeho terapeutem. Jeho rodiče mají menší hospodářství na Altaji, a že je prý “vyléčeným alkoholikem”. Na léčení jej přivedla maminka se sestrou a prý to nebyla jen léčebna, ale jakási akademie pro terapeuty, kde v průběhu různých sezení dokončil terapeutický výcvik. Co nám s Laurentem vrtá hlavou, je že podle krátkých i dlouhých rozhovorů Vova má doopravdy nějaké to studium psychologie za sebou, má dobrou angličtinu a vypadá, že je dost inteligentní.. Ale…, kouří (na záchodě) a pije ze zásob poschovávaných po taškách… Nabízí nám nějaký nápoj z parohu mladého jelena. My statečně vše odmítáme. Vysvětluje, že je to jen lék na zažívání a dobré spaní, ale každý asi pozná své.
V průběhu jízdy si čas zpestřujeme spánkem, jídlem, čtením, poslechem podcastů, já učením němčiny a rozhovorů hlavně s Vovou, který sem tam přivádí nějakou slečnu nebo někoho s kým můžeme dát také kus řeči a samozřejmě každou chvíli jíme, spíme, chodíme pro vodu na čaj a ….. Jednou za tři hodiny, někdy za hodinu, jindy po šesti hodinách vlak zastaví na 5-40 minut a můžeme se protáhnout, projit venku. Já osobně raději kus od kuřáků, anebo si něco koupit. Někdy nás překvapují místní prodávající, mající ve svých vozítkách různé svačinky, jako varenky, vařené brambory, pirožky, zeleninu ze zahrádky, různé bobule, vařená vajíčka a smůlu na žvýkání. Ale těchto zastávek s místními prodavači potkáváme poskrovnu a spíš více na východ. Když jsem se po tomto prodeji jídla ptala před Novosibirskem-Irkutskem, tak většina odpovědí zní: „Vyšel nový zákon, vyhláška. Nejspíše od drah, ale může byt i státní. Není povoleno takto prodávat, když nad tím někdo nahoře nemá kontrolu a produkty můžou být i hygienicky nebezpečné, jelikož pochází z nekontrolovaných zdrojů.“ Lidé také říkají, že zákon nebo vyhláška, to je jedno, když je potřeba tak si najdeme nějakou kličku kolem.
