cesta z Chabarovska do Vladiostoku
Opět jsem potkala kamaráda… Chtěla bych si ho vzít sebou, ale je trochu větší a čtyřnohý. Tady v Rusku to funguje dost smutně, ale jsou i smutnější místa. Je tu plno zvířat na ulici a dost se jich tam dostává, když lidi je už nechtějí nebo páníček jim umře a tak se stávají psy a kočkami ulice. Žebrají o každý kousek žvance. Většinou přichází dost odrbaní, špinaví a i když si troufnou až k vlaku, stále jsou dost opatrní. Tenhle krasavec přišel a nechává se podrbat a už to má asi trochu obšlápnuté, … dobře ví, že pod schody vlaku je na ráně všem,… Nezůstává na jednom místě, vždycky popochází a doufá, že z nějakého toho podrbání i něco kápne. Kolem prochází místní lidé s košíky plných lesních plodů, okurek a rajčat, na které svítí baterkou. Sem tam se ptají, zda něco nechceme, ale od Laurenta mám nakázáno, abych teď nic nebrala. Pejsek k prodejcům nepatří a opodál postávají další zvířata. Co si pamatuju, tak jsme potkali krásnou kočku i na pláži Bajkalského jezera, která si od naší známé s chutí brala i hranolky, hlavně, že něco dostala.
Pes je moc veliký a Laurent, když dělám oči, tak vždy říká: „V Číně Ti ho zabaví a udělaljí z něj sushi,…“ Odpovídám mu: „To určitě nehrozí a sushi z něj rozhodně číňané neudělají. Je to totiž je japonské jídlo z řas rýže a ryb a ne psů,…“ Ale do batůžku na tajňáka, stejně jako ty koťátka, co nabízeli na ulici za 100 rublu (25 korun), nejsem schopná nacpat.