Vladivostok je naší cílovou stanicí na trase Transsibiřské magistrály. Laurent si oddechl, po posledních deseti hodinách vylézá z vlaku a konečně má pevnou půdu pod nohama. Město nás vítá mlhou, ve které se rýsuje blízký přístav – vidíme z něj jen stěžně lodí, v pozadí se pak z mlhy tajemně vynořuje majestátní zlatá kopule katedrály. Celý výjev působí mysticky. Nevystoupili jsme náhodou v pirátském městě? Socha před nádražím to tak trochu naznačuje – její tělo je oděno do mlhy, jen ramena a hlava, které z ní vykukují, poskytují místo k odpočinku ospalým rackům.
Plány nemáme. Obecně pro nás platí, že prozkoumáme okolí, město a samozřejmě zamíříme k moři. Dominantou Vladivostoku pro nás je právě moře, které jsme si na této cestě neužili. V Ázerbájdžánu je koupání v Kaspickém moři zakázané, a když jsme si chtěli alespoň namočit nohy, okamžitě nás vyhnali. Tady to je jiné – nikdo proti koupání nic nenamítá. Po nalezení kavárny, kde se občerstvujeme kávou a pečivem a dávajíce se dohromady po dlouhé cestě vlakem, rozhodujeme se naplánovat trasu. Nahlížíme do Yandex map a vytyčujeme si první zastávky: procházka kolem pobřeží, návštěva katedrály (kde já tvrdím, že mi klidně stačí pohled zvenčí, protože nejsem ten typ, co provozuje „kostelní turistiku“, na rozdíl od někoho tady) a zastávku na tržnici.
Při procházce konečně přicházíme k místu, odkud je vidět moře a hlavně, je i přístup do vody. Laurentovi se zablýsklo v očích. Najednou vidím jen rozmazanou čáru letícího oblečení, následuje šplouchnutí – je ve vodě a dovádí jako malej. Konečně vytoužená slaná voda! Spokojeně prohlašuje: „Já to prostě musel udělat“. Po tom, co mu koupání v Kaspickém moři nevyšlo a po zdlouhavé cestě vlakem, kde jsme se jen oplachovali v umyvadle. Nevadí nám ani to, že je stále mlha a padala drobná rosa. Mně trvá podstatně déle, než se odhodlám namočit – už jen proto, že se střídáme v hlídání dokladů a foťáků.
Gastronomická cesta kolem světa ve Vladivostoku
Po seznámení s Japonským mořem se vydáváme na procházku městem. Naším cílem jsou trhy – chceme zjistit, co nabízí (hlavně kvůli mně a mé vášni, sbírání nápadů) a zároveň pořídit i pěkné fotografie. Laurent vše nejen fotí, ale i natáčí. K našemu překvapení se však městský trh vůbec nepodobá těm v Chabarovsku, Irkutsku a dalších městech. Ve skutečnosti jde spíše o malou samoobsluhu s několika pultíky než o skutečné trhy.
Jelikož se neplánujeme přeplavit trajektem do Japonska, pokračovat do Jižní Koreje a Severní Korea pro nás je tabu (i když ruští občané můžou cestovat autobusem nebo vlakem až na jejich hranice), rozhodujeme se podniknout alespoň symbolickou cestu kolem světa – v rámci Vladivostoku.
První zastávkou je japonská restaurace, kde si dáváme polévku, rýži a já musím vyzkoušet kimči. Už to není jen burjatský zelný salát, ale fermentované, ultra pálivé kimči!
Další kulinářskou zastávkou je korejská restaurace, kam jdeme s naší vlakovou průvodčí, se kterou se zde znovu potkáváme. Objednáváme si výběr dim sum knedlíčků, salát a já si k tomu dopřávám ochutnávku několika druhů čaje. Jídlo je nepopsatelně výborné – nic tak chutného jsme dosud nejedli! Ale ty čaje? Já si ze zvědavosti objednávám modrý čaj s mlékem, zatímco Laurent a Alex si dávají modrý čaj s citronem. Já jsem si ho naprosto zamilovala, ale k mému zklamání se mi nedaří zjistit, kde bych si ho mohla koupit na doma. Alex mi vysvětluje, že se lidově říká, že modrý čaj pochází z kosatce (Iris), ale ve skutečnosti je z jiné rostliny z čeledi bobovitých. Přijala jsem to jako výzvu – budu ho muset někde vypátrat!
Později ještě jednou navštěvujeme jinou japonskou restauraci. Já si objednávám nudle a sushi, ale co si dal Laurent, si už nepamatuji. Vím ale jistě, že jsme opět v sedmém nebi.
Kromě těchto gastronomických zážitků se účastníme couchsurfingového setkání, které se koná v jedné z místních cukráren. Tam jsem úplně paf z matcha latté. Myslela jsem si, že matcha je čaj, ale tady jsem se dozvěděla, že japonská matcha je vlastně z mořské řasy! To mně fakt dostalo.
Naše „cesta kolem světa“ pokračuje v indické restauraci a dokonce i u našich hostitelů, kde pomyslně navštěvujeme Argentinu. Pozvali nás k sobě na tradiční maté. Kromě maté nás ale překvapuje i večeře – obalované rybí mlíčí ve strouhance!
Couchsurfing ve Vladivostoku: Setkání, zážitky a nové přátelství
Vladivostok si užíváme nejen jako cestovatelé, ale také díky Couchsurfingu, který nám umožňuje poznat místní lidi a jejich životní styl.
První noc domlouvám u jednoho kluka, který nás bere na výlet k majáku. Cestou se znovu koupeme v moři – částečně i proto, že cesta k majáku je zaplavená a nám se nechce brodit. Náš hostitel nám zde představuje své přátele – Katju, influencérku a online učitelku angličtiny, a jejího manžela, který pracuje jako kameraman. Jsou právě na líbánkách, takže je zajímavé se s nimi setkat a sdílet zážitky.
Náš první hostitel ve Vladivostoku se živí jako bavič na oslavách a různých akcích. Bydlí v malém bytě na kraji města, který sdílí se dvěma spolubydlícími. To je jedna z výhod Couchsurfingu – možnost nahlédnout do běžného života místních obyvatel.
Zbývající tři noci trávíme u rodiny Táni a Romana, kteří nás hostí spolu se svými dcerkami Mayou a Emmou. Maya nás okamžitě překvapuje svou otevřeností – hned si mě bere stranou a prohlašuje, že já jsem jejím hostem, zatímco Laurent je hostem jejích rodičů. Emma je mladší a dost plachá, ale její příběh nás zaujal.
Táňa je velkou obdivovatelkou španělsky mluvících zemí a celkově inklinuje k alternativnímu způsobu života. S manželem se proto rozhodli, že kvůli podmínkám ve své zemi a novým možnostem přivedou svou nejmladší dceru na svět v Argentině. Emma tak získala argentinské občanství, což rodičům umožňuje žádat o pobyt v Argentině a otevírá jim více možností v případě, že by se chtěli odstěhovat.
Roman a Táňa pracují z domova a zároveň rekonstruují druhý byt. Rozhodli se, že od září budou 12letou Mayu vzdělávat doma, zatímco pětiletou Emmu posílají do Montessori školky. Roman navíc peče domácí chléb a snaží se žít co nejvíce bezodpadově. Hledají ke všemu alternativní řešení.
Já osobně vnímám každou příležitost k poznání nových lidí jako cennou zkušenost – každý člověk je zajímavý něčím jiným, a právě proto bylo tohle setkání naprosto skvělé. Navíc Táňa působí jako ambasadorka Couchsurfingu ve Vladivostoku a vede anglický i španělský klub. Společně s Romanem nás berou na CS setkání, které je svoláno kvůli naší návštěvě. Schází se tam opravdu zajímaví lidé, a atmosféra je skvělá.
