Je dopoledne 20.12.2024 přípravy jsou v plném proudu. Snažím se vytisknout na 3D tiskárně poslední vylepšení do auta, mezitím jej ještě jednou kontroluji, doplňuji do nádrže pitnou vodu,… Oblečení, proviant je na již palubě.
„Jó, proviant je dobré nepodcenit. Bramborový salát, vánočka, chleba a milion dalších věcí, že Rosťo?“
Ája po obědě přijíždí ze školy, dnes si ještě musím vyzvednout nové sako a tak vyrážíme směr Plzeň. Sako mám v obchodě pár metrů od náměstí a tak Ája objíždí náměstí, na kterém jsou vánoční trhy. Neuvěřitelný mumraj. Hle, místo na parkování. „Zde nemůžete stát, přivezou mi zboží“, huláká na nás prodejce. Odbíhám pro sako a Ája zastavuje na hulváta o několik metrů dále. Mezitím se vracím a odjíždíme, směr Folmava. Je již tma. V Německu jsme netrefili dálnici. Žmoulám mobilní telefon, mhouřím oči jako sova a snažím se koupit rakouskou jednodenní dálniční známku.
Kontrolní otázka: „Jakou má platnost jednodenní elektronická dálniční známka v Rakousku?“. Že 24 hodin? Chyba. Od zaplacení do 23:59 dne zakoupení.
Na cestu Folmava, Vilach, Itálie máme necelých šest hodin. Počasí nic moc, déšť pak se přidává i chumelenice. Za Vilachem jedeme krokem, jednak silničáři ještě nevyjeli, jednak na dálnice je samá uzavírka. Plán byl dojet co nejníž k Jadranu, nejlépe na pobřeží. Těsně před půlnocí přejíždíme italské hranice a máme toho plné zuby, nocujeme na parkovišti obchodu Eurospar v městečku Camporosso.
21.12.2024 6:31 ráno nás probouzí chrastění nákupních košíků, jsme zmrzlí. Na sklech auta mráz vykouzlil ledové květy. Prý vypadám jak Yetti. Námrazu na vlasech i vousech.
„Jsem Ti říkala, aby sis dal přes obličej šátek, ale ty ne! A šetříš naftou na topení, tak Ti pak ráno můžu oklepávat vousy kladívkem!“
Vaříme čaj, surově škrabu krásné ledové květy z vnitřní strany předního skla, raději z celé plochy. Nebylo by dobré vyjíždět na „tankistu“ jen s čistou škvírou před očima. Venku je jasno, slunce osvětluje vrcholky štítů Alp, po noční vánici ani stopy. Motor neochotně startuje, jakmile se zahřeje, kloužeme z parkoviště na silnici, pro další cestu volíme dálnici. Co nejrychleji na jih a za teplem. Za oknem nádherný výhled do krajiny zalité sluncem. Město Marghera, opouštíme dálnici, na mýtné bráně mi automat opakovaně vrací lístek do chvíle, kdy se ozve z reproduktoru hlas a ptá se, kde jsme vjeli na dálnici, pak již platím kartou €19 a směřujeme dále k Jadranu. Ája prohlašuje, že se vykoupe.
„No, chtěla jsem se vyráchat v moři, no! Jenže ….“
U městečka Passo della Fogolana odbočujeme k moři. Přijíždíme ke sloupkům omezujícím průjezd tak těsně umístěnými, že musíme sklopit zrcátka, po padesáti metrech, za můstkem další. Je to doslova na milimetry. Prašná cesta a vida parkoviště, které jsme nečekali, na něm pár Fiátků a motorka. Dále pěšky, po kilometru jsem pochopil divný obrázek z orto mapy. Laguna, mokřady, ptačí ráj. Moře sice vidíme, ale přes mokřad a břeh plný bláta, nemá cenu se jít smočit. Užíváme si výhled a hlavně sluníčka. Přenocujeme? Ne, jedeme dál. Ája znova naviguje průjezd mezi sloupky. Pokračujeme kolem města Ferrara, Bologna. Spíme v Casalecchio di Reno na parkovišti u sportovních hal, nemá cenu jet dále.
„Ale procházka kolem ptačího ráje byla nádherná. Sice dost bláta, ale super!“
