Po návratu z vánoční cesty “Itálie za teplými prameny” jsme přemýšleli; kam bychom se mohli podívat v létě. Do našeho výběru hází pověstné vidle to, že Ája je profesí učitelka a tím jsou naše cesty omezují prázdniny. V rozhovoru padlo slovo Srí Lanka a slovo dalo slovo a najednou jsou zaplazeny letenky. Odlétáme 1.7.2025 v 21:15 z Prahy.
Jo, byla jsem nějakým truansu, nebo co, když jsme platili letenky v zimě. Jak se cesta blížila, chtělo se mi míň a míň…
Těch cca pět měsíců uběhlo jako voda. Ladim přípravy na svojí větší cestu v příštím roce tato cesta by mi měla pomoci je otestovat část výbavy. Datum odjezdu se blíží a mně se množí práce, jež je nutné udělat. Ája krotí svoji třídu, zavařuje jídlo pro děti.
Konec školního roku je vždycky vážně náročný.
Nevim jak u Vás ale u nás bez dozoru by si po našem odjezdu naše děti koupily paletu čínských polévek a zelenina i ovoce ke kterým mají jen pár kroků, na zahrádku,.
Jo, to vysadím hrášek, rajský, papriky, zrají jahody a když to není připraveno na talíři, tak si to veselé hnije.
Já jsem na poslední chvíli dostal v práci úkol dát dohromady skript, který by měl kolegovi pomoci se sběrem dat. Otázka je také, zabalíme se do dvou malých 25l batůžků? Odpověď je ano. Jsou sice nacpané, nejspíš polovinu oblečení bychom mohli nechat doma. Takhle je možná odložíme po cestě, nebereme nic co by se nedalo postrádat.
Nakonec mám míň věcí, než ty, Rosťo. Ale zase nemám v batohu moskytiéru a šnůry na hamaku.
Já doma nechávám svého Nikona, bude muset stačit menší a lehčí Olympus, plus vodotěsný foťák a telefon. Zabaleno je. Zítra odlétáme. Ájo, budu se snažit přijet domů dřív.
Jo, dřív, vyzvedáme tě až V Plzni a ještě na tebe dost dlouho čekáme…
Dcera, nevím proč šlape autu na krk. Jestli se nás chce již zbavit? Stejně ji obdivuji, ráno stávala do práce ve tři hodiny a je jako rybička.
Ale dovezla nás v pořádku a včas…
Na letišti si dáváme rychlou pusu, povinnou fotografii. Ta se stala společně s fotografií po příletu, na cestách našich dětí již tradicí. Procházáme odbavením, kluk u přepážky, při pohledu na nás, nám dává sedadla v řadě 15. Pochopil jsem a děkuji mu, až po nástupu do letadla Airbus 350 je malé letadlo, sedačky nahuštěné řada na řadu, jen řady 15 a 16 mají více místa na nohy, je tady nouzový východ.
My, dlouháni, bychom byli jak sardinky. Chvála klukovi v odbavovací hale!
Let do Dubaje je dlouhý. Nebeští silničáři se flákají a i v 10 kilometrech je cesta samý hrbol. Moc jsme se nevyspali. Dubaj nás vítá oparem a vedrem. V Čechách momentálně, alespoň z předpovědi vládne hic, ale s Dubají je to nesrovnatelné. Chvíli bloudíme patry letištního terminálu a zjitujeme, kde je náš odletový terminál. Po dvaceti minutách se nad mámi slitují a směřují nás na autobus F.
Dubaj je obrletiště. A taky dost nepřehledné. Potřebovali by tu turistické značení…
Tato budova je menší a až na spoustu lidí, ůplný Babilon, připomíná mi odlety ze staré Ruzyně. Dojem podporuje i odvoz autobusem k letadu. Také Airbus 350, ale sedala v řadě 14 jsou jen o stupínek lepší než u Ryanairu, takže na spaní můžeme zapomenout.
Hrůza, kolena pod bradou, těsně před očima obrazovka. Myslím, že vynález těchto sedadel je novodobý mučící nástroj.
Další nekonečné hodiny na nebeské dálnici. Až se vrátím, budu se muset klukům ze správy silnic omluvit :-). Nad Srí Lankou se pilot snaží v turbulenci udržet letadlo. Připadám si jako JoJo, steně jako, když se svým strojem prolétám nad Švihovem. Pár lidí kolem nás má zdravou zelenou barvu. Pytlíky v kapse sedadle sice jsou, ale tekutinu neudrží. S tím má drahá a krásná polovička zkušenosti má.
Nedají si říct. Nevím, proč dávají ty pytlíky papírové.
Letiště. Jako první si všímáme stánku místního provozovatele mobilní sítě. Jestli si vzpomenu při odletu, vyfotím ceník. My jsme se dívali jen po 30-ti denní kartě, vychází na 20 dolarů a podržte se je bez limitu. Zahlédl jsem i vývěsku se sedmidenní SIM kartou, nevím jestli datovou, za děkuji. Další krok je výměna peněz. K okénkům zastoupení bank nechoďte. Směňují pouze hotové. V přízemí jsou bankomaty. Chvíli s jedním zápasíme a přemlouváme jej. Po chvíli snižováné požadované částky se umoudří na 100 000 rupiich. Vybíráme něco málo přes 400 000. Jsme bohatííííííííííí :-).
Tolik peněz! Na naše to je 30 000Kč!
Tak a co teď. Venku je noc Áje nechce zůstávat v Colombu. Ukecává nás nahaněč od taxíků. Na stánku se dohadujeme nad nabízenýma službama a cenou. Nabízí taxíky na více dnů a směřují nás do “kulturního” trojůhelníku. Zároveň se zmiňují, že je tam hodně teplo. Mě se nelíbí pronájem na více dnů. Jsme unaveni. Smlouváme cestu do Sígrye a u taxíku měníme rozhodnutí na Kendy, kde by mělo být chladněji. Jízda taxíkem je zážitek. Ája je tak unavená, zdá se, že usíná.
Chtěla bych mít tvůj žaludek! Můj byl úplně na kaši!
Na Srí Lance sice mají pravidla silničního provozu, ale nejdůležitější je klakson a brzda. Náš policista by střídavě šedivěl a zkušebního komisaře by trefil šlak. Oni by tu těžko rozdýchavali situaci i zaměstnanci STK. Jsem přesvědšen, že řidiči mají kromě očí i radar. Spousta motorek o kolecjh nemluvím nemá funční světla a odrazky je také netrápí. Během cesty zajišťuje Ája ubytování. Do postele padáme a hned o sobě nevíme.