Den třetí
24.7.2025
Dnes jsme si nejdříve říkali, že dáme leháro. V poledne jsme začali být jako na jehlách a v jednu jsme již měli boty na nohou a namířili jsme si to k vodopádu Rawana a dále ke stejnojmennému klášteru.. Samozřejmě od ubytování z kopce, kolem místní školy. Představte si svah cca 45° palmy, banánovníky, avokáda,…. čajovníky, prostě tropický les a v něm domečky. Škola sestává z několika přízemních budov a hřiště. Přístup jsou betonové schody jak na silnici nahoře, tak i směrem dolu. Školáci nejspíš mají, padla. Někteří odchází, jiní si hrají. Ptají se “How are you”, “Where are you from“, s úsměvem odpovídáme a máváme na ně. Schody dolu se zdají být nekonečné. Obyvatelé domků se musí řádně každý den našlapat. Koleje, odbočujeme doprava a srovnáváme krok s rozestupy pražců.
Rosťo, tady jsme už šli, ne?
Ano. První den, když jsme se šli podívat na most ale ten byl na opačné straně.
Co kdybychom si dali tady něco na zub?
Pár schodů a sedáme si ke stolu místní restaurace. No je to vlastně domek s pár stolky na verandě. Což je tu běžné. Paní vykoukne z kuchyně a ptá se, co si dáme. Já zeleninovou polévku. Polévky tu umí. Ája tradiční rýži. Paní se nás ještě ptá, jestli bychom si nedali čerstvý džus z ovoce z její zahrádky. Džusy jsou tu také bombové. Pochutnali jsme si. Je otázkou, jestli budu schopen dalšího pohybu. Jsem. Šlapem dál, pražec za pražcem. V dáli houká vlak. Na mostě zjišťujeme, že to nebylo v dáli, nýbrž za zatáčkou. Na konec mostu to již nestačíme. Zády se tiskneme k zábradlí a zpoza zatáčky vyjíždí závratnou patnáctikilometrovou rychlostí rychlík. Jak to dopadlo? Dobře, jinak bych si dnes nehrál na grafomana. Mezi vlakem a námi, pokud nepočítám vyklánějící se lidi ze dveří, byl poctivý tři čtvrtě metru. Je možné, že nás uvidíte někde na YouTube 🙂 Ti co natáčeli z vlaku, si určitě nenechali ujít výraz tváře a hrůzu v očích Áji. Viď?
Bojím se, to je jasné. Ale můj dřívější strach z výšek se o hodně zlepšil. Zábradlí, o které se opíráme, nás totiž odděluje od hlubokánské propasti!
Na mostě se nás ujal usměvavý stařík a za mostem nás předal dalšímu, který nám dal obvyklou otázku: “Odkud jste a kam máte namířeno? Pojďte se mnou, ukáži Vám vodopád”. A najednou z čista jasna jsme měli samozvaného průvodce. Vzal nás na hranu vodopádu. Moc nevidíte a pak úzkou pěšinkou, po skále níže. To již bylo vidět víc, včetně rozhledu do kraje. Obdivoval jsem, jak vodopád, odbočujícími strouhami, využívají k zavlažování polí umístěných opět ve svahu. “Chtěli byste se vykoupat”?. Přitakáváme. Vede nás cestou a ukazuje na díry podél cesty a říká, že v nich spí kobry, ale bát se prý nemusíme, že vylézají jen v noci, aby něco ulovili, a pak opět zalezou. Ukazuje na strom, na jeho větvi je přilepená včelí plástev. Co jsme tady, viděli jsme jich již více. Říkáme mu, že máme doma na zahradě tři úly. A on říká, že tyhle bychom určitě nechtěli, že se jedná o včelu obrovskou (Apis dorsata) a moc přátelská není. Koupání? Voda teče přes skalní bloky a tůňky. Ponoření do vody osvěžilo. Co říkáš Ájo.
Zprvu nejistě odkládám boty a ponožky a následuji tě do vody. Předtím ostražitě kontrolují, jestli tam nejsou pijavice. Voda krásně teploučká, paráda.
Dále cesta vede přes vesnici, procházíme kolem políček a čajových keřů. Obcházíme horu. Cesta, kterou jsme chtěli jít, je prý nebezpečná. Rojí se tam včely obrovské. Napravo prudký sráz a samozřejmě nádherný výhled do kraje a na Malou Adamovu horu. Cesta je zarostlá trávou do výše prsou a jak dál tušíme jen podle poskakujícího kulicha, kterého má průvodce nasazeného na hlavě.
To je roztomilé. Místní jsou stále stejně oblečeni, jen když je jim v těch necelých třiceti stupních zima, narazí si teplého kulicha.
Začínáme drsně klesat. Proti deštnému pralesu je jednodušší v tom, že je suchá a na porostu nečíhají na naši krev pijavice. Průvodce se zastavuje a ukazuje dolu svahem. Seběhnete na větší cestu, dáte se doprava. Tam je klášter a jeskyně. Loučíme se a klouzáme dolu.
Sranda je to, že průvodce byl již v důchodu, na nohou samozřejmě žabky a skákal tou cestou necestou jako laňka. Neuvěřitelné, jak jsou místní vitální. Závist!
Den čtvrtý
Před námi je návštěva čajové plantáže a továrny na zpracování čaje. Již jsme navštívili jednu továrnu v Kandy a více nás láká plantáž. Ráno nastupujeme do tuktuku, který nás vyklápí před továrnou. Poslední kilometry k plantáži cítíme nádhernou vůni sušícího se čaje a okukujeme dělníky sklízející vrchní čtyři až pět jasně zelených lístečků. Já jsem již psal je to těžká a málo výnosná práce. Průvodce a česačka čaje nám pomáhají připevnit na záda košíčky a ukazují jak na to. Jak na košík nevidím mám pocit, že lístečky padají za mne na zem. Po pravdě bych si bez delší praxe nevydělal ani na slanou vodu. Co Ty Ájo?
Rozesmála mne malinká paní, česačka čaje, o půlku menší než já, která mi podávala pomocnou ruku, abych se jí přidržela ve strmém terénu. Kdybych na ní spadla, zbyl by z ní jen mastný flek.
Po ukázce nás berou do podnikové prodejny a my dokupujeme čaje pro vlastní potřebu i jako dárky. Jsme silně čajová rodina. V této chvíli již bojuji s žaludečními problémy. V Niavelli u moře jsem si dal dvě jídla s mořskýma potvorama a momentálně můj žaludek snáší pouze zeleninové vývary a místní pivo a pečivo. To je mimochodem náramná dobrota, plněná pikantní zeleninovou směsí.
Odpoledne balíme na cestu do Negomba, čas na vyhrazený na naši cestu pomalu končí a zítra nás čeká cca deset hodin dlouhá cesta vlakem. Tak zatím ahoj, ještě vychutnáme večer na terase a půjdeme spát.