Cejlon – Mája, má část záchranné mise

Nikdy bych si nedovedla představit (ani bych nikdy nechtěla), že někdy budu vystavena této situaci. Občas po přečtení nějaké dobrodružné knihy jsem se v myšlenkách toulala v dalekých zemích a byla jsem jedním z hrdinů příběhu. Ta co bojuje za dobro a bez přemýšlení se vrhá na pomoc druhým. Nikdy jsem však doopravdy nevěřila, že se mi může stát něco podobného. Jak se najednou opravdu ocitnu na záchranné misi, při které poletím přes půl Země, abych zachránila své bližní. Nebylo to jako v příbězích a opravdu to nestojí za to a mohu říct, že už bych si to nepřála zažít znovu.

Mám často živé sny, plné různých bláznivin, některé si alespoň krátce po probuzení pamatuju, jiné ne. Nevím, co se mi v té chvíli zdálo, ale v okamžiku, kdy zazvonil telefon, jsem nebyla připravená se svého snu vzdát, a kdo by byl? Ve 4 ráno!!! S odporem jsem nakoukla na displej, je vůbec zázrak, že jsem neměla vypnuté zvonění a že se mi někdo dovolá. Volá ségra, co sakra v tuhle dobu chce? „Co potřebuješ?“ „Táta zkolaboval, je v nemocnici!“ COŽE? Můj mozek se asi zasekl ve spánkovém módu, tohle opravdu nemohla Anička říct. Vždyť naši se připravují na odlet do Čech ze své měsíční dovolené na Srí Lance, mám pro ně přece večer jet na letiště! „Co? Co se stalo?“ „Táta je v nemocnici, mamka pláče.“ Dobře takže mi mozek opravdu funguje, tohle ale není pravda. Tomuhle nevěřím. „Dobře Ani co uděláme? Poletím za nimi?“ „Nevím, asi by bylo dobré, aby jedna letěla, ale musíme ještě zkusit zavolat na letiště, abychom jim zrušily letenky.“ Jsem stále v šoku, ale snažím se chytit daného úkolu. Zrušit letenky našim. Najít letenku sobě. Anička sice nabízela, že poletí ona, ale já jsem tušila, že ona bude mnohem užitečnější v Evropě a na telefonu, přece jenom ji čekala horší práce a to obvolávání pojišťovny a doktorů. Navíc už se do toho pustila, já bych mohla být přece jen platnější, když poletím na Srí Lanku jako psychická podpora a pro případ toho, že by mamce nechtěli prodloužit vízum tak kontaktní člověk co by tam mohl zůstat.

Nejbližší let jsem našla sotva za 4 hodiny, to bych si musela opravdu pohnout, ale proč ne? Sakra ono to zmizelo. Co budu dělat? Nemůžu čekat do večera!!! Uf další let v jednu hodinu, jo to by šlo.

Mezitím co jsem si vyhledala letenku a vypisovala vízum, jsem zavolala přítelovi, který neváhal a souhlasil, že mě odveze na letiště, tetě jestli by mi byla sestřenice ochotná půjčit cash eura a znovu Aničce se kterou jsme se dohodli, že bychom mamce měli říct, že tam jedu až když budu na cestě, aby nebláznila.

Ve zkratce řečeno, letenku jsem koupila během chvilky, batoh si sbalila do 10 minut, zvířatům jsem nasypala misky žrádlem tak, že přetékaly, souseda jsem poprosila, jestli by se pár dní o ně nepostaral a pak už jsem jen přecházela po baráku a očima poháněla hodiny. Každý to zná. Ve chvíli, kdy to nepotřebuješ, čas běží velmi rychle, ale v okamžiku kdy bys potřeboval, aby minutová ručička měla sedmimílové boty se čas jakoby zastaví a nechce se mu ubíhat.

Konečně! Vzhůru na letiště! Ale po cestě se zastavit ještě v Plzni pro peníze a pro nový mobil. Nikdy bych neřekla, jak rychle může být člověk hotový s výběrem. Prostě vejdeš do obchodu, nevíš, co vlastně chceš, normálně by ti to zabralo minimálně hodinu přemýšlení. Je dostatečně rychlý? Není to moc velké pádlo? Jakou značku? Ne, pro mě to bylo o tom vejít do obchodu a do 5 minut vyjít s novým aparátem. Alespoň jsem se zabavila cestou na letiště jeho nastavováním.

Letiště pro mě bylo muka, dorazila jsem poměrně brzy tak jsem se snažila zabavit tím, že jsem se šla projít. Konečně odbavení! Vlastně jsem do chvíle, než jsem se šla odbavit, nezjišťovala, jak a s jakou společností letím. Ale v pořádku jsem se dostala až do letadla. Let byl dlouhý, z Prahy do Varšavy, z Varšavy do Nového Dilí a od tamtad do Colomba. 15 a půl hodiny na cestě, pak najít správný tuktuk, který mi mamka poslala a 45 minut k nemocnici. Po celou dobu cesty, jsem měla jen částečné informace, nevěděla jsem, co se přesně taťkovi stalo, v tu chvíli mi stačilo prosté ujištění, že se nezhoršuje, je už při vědomí, budou ho přesouvat do lepší nemocnice. Tyto zprávy pro mě byly útěchou, ale můj strach se nemenšil. Věděla jsem, že to nebude jen taťka ve špatném zdravotním stavu, ale mamka bude určitě před zhroucením.

Měla jsem velké štěstí, že k nové nemocnici jsem se dostala akorát včas za sanitkou, která převážela taťku. Mamka celá nevyspalá a se silnou bolestí hlavy sotva stála. Ihned jsem jí poslala do hotelu a převzala jsem hlídku. Byl už při vědomí, ale nezapomenu na ten první pohled na taťku ležícího na nosítkách. Někdo kdo pro vás byl celý život silnou osobností, bezmocně ležící napojený na přístrojích, lehce zmatený z prášků i z přestálých záchvatů, to je věc co už si nikdy nepřeju zažít.

Nová nemocnice samozřejmě chtěla informace o tom, co se stalo, ale já se nestihla od mamky přesně informovat, tak jsem se snažila popsat problém co nejlépe, došlo k drobným nedorozuměním, ale nějak jsem to zvládla. Taťku braly na jedno vyšetření za druhým. Pořád se vlastně nevědělo, podezření bylo na mrtvici. Ta se naštěstí nepotvrdila.

Všechno se dělo tak rychle, že jsem si sotva stíhala všímat okolí a uvědomovat kde sem, i když všudypřítomné horko a dusno se hlásilo o slovo. Takovou naší oázou se stal nemocniční pokoj s klimatizací avšak velmi zvláštním pachem. Místo pohodného hotelového pokoje jsme s mamkou sdílely jednu nemocniční postel, první dny jsme se zvládly najíst z jedné porce nemocničního jídla a neustále jsme byly v pozoru, přesto jsme byly vděčné za to, že jsme spolu a že taťka viditelně pookřává.

Moc mi pomohly sestřičky z nemocnice ačkoliv mají 48 hodinové služby mne vytáhly do města a pomohli mi alespoň na chvíli přijít na jiné myšlenky.
Dělo se toho mnohem více i v této složité situaci, jsme si našli chvíli se zasmát, zablbnout a rozveselit se. To že v nouzi poznáš přítele a rodina je největší poklad co máš je svatá pravda!!! Teprve v takovýchto chvílích poznáš, jak si máš vážit svých bližních. V našem případě zafungovala opravdu široká rodina, která nabídla psychickou i finanční podporu.
Anička ze sebe vytáhla maximum a jen díky ní se taťkovi dostalo takové péče, jakou měl, a kdyby kdokoliv potřeboval krizového koordinátora, ji určitě mohu vřele doporučit!

Rosťa: Mája, nevím proč  své zásluhy snižuje.  Bez její morální podpory a úsměvu bychom se sice domu dostali, ale i přes velkou snahu Aničky, v hodně bídném psychickém. A má velkou pravdu, že naše velká, široká rodina je opravdový zázrak.