Cejlon – Anna Marie, má část záchranné mise

Pořád se mi ještě vhánějí slzy do očí. Byla to otřesná zpráva a ještě těžší dny. Ve středu brzy ráno, někdy kolem třetí, mi zazvonil mobil. Nevěděla jsem, že jsem si ho nechala zapnutý nahlas. Ležel na stole u okna, takže jsem se musela zvednout z vyhřáté postele. Volala mamka. Nu co, když už jsem vstala, vzala jsem jí to s otázkou, co blázní – jestli nezapomněla na 3,5hodinový časový posun, že ještě spím. V tu dobu už přece měli být s tátou na cestě do Dubaje a pak zpátky do Čech…

Maminka mi ale uplakaná řekla, že mi volá jen proto, jestli bych mohla zkusit zrušit let. Ale proč? Hned mi nedošlo, že musím přepočítat čas na Srí Lance a že už je vlastně pozdě… Něco nesedělo a bylo to celé divné. Nakonec z mamky vypadlo, že tátu odvezla rychlá do nemocnice a že je teď s ním. Táta byl v kómatu a přecházel z jednoho epileptického záchvatu do druhého. Nebo to tak alespoň vypadalo. První informace zněla, že RZP odjela s podezřením na krvácení do mozku a epileptický šok, pak to ale pořád měnili. Po druhé vlně upadl do šestihodinového kómatu.

Potlačovala jsem slzy i paniku a snažila jsem se z mamky dostat, co se dalo. Byla úplně v šoku a mluvila jen s velkými obtížemi. Odpověděla mi sotva na půlku otázek, zbytek jsem musela dohledávat přes telefon. Nevěděla jsem, jestli to není nějaký špatný žert – ale apríl už dávno nebyl. A mamka si tak ošklivou srandu nikdy nedělá. Zrovna nedávno jsem ukazovala přítelovi fotky od rodičů a říkala mu, že žijí na Srí Lance jako v ráji. Byli nadšení, užívali si a já byla rozhodnutá, že příští rok tam musíme jet taky. Navíc to byl jejich první dlouhý výlet, který podnikli sami dva, a já jim to moc přála. Doufala jsem, že budou cestovat spolu častěji a užívat si, dokud můžou. Ale všechno dobré někdy končí – a tentokrát to skončilo velkým dramatem. Situace byla vážná, život visel na vlásku a nikdo to nečekal. Zpětně bych řekla, že i když to pořád není lehké a mám velký strach, není to zdaleka tak hrozné jako šok, do kterého jsem se před více než čtrnácti dny dostala z minuty na minutu.

Potřebovala jsem vědět to nejzákladnější, abych mohla jednat. Základní informace, bez kterých bych ztroskotala – nebo se mi zhroutil celý svět. Vždyť jde o mého tátu, mého tatínka, a navíc je na druhé straně světa. Co s námi bude? Ptala jsem se mamky, jestli si všimla nějakého spouštěcího momentu, který mohl stav vyvolat. Něčeho, co by tu sérii „epileptických záchvatů“ spustilo (píšu v uvozovkách, protože v tom dodnes není jasno – jednou to vyloučili, pak zase řekli, že epilepsie to nebude…). Mamka mi jen řekla, že si táta asi před deseti dny stěžoval na bolest hlavy. Později ale tvrdila, že si nic takového nepamatuje. Rozloučila jsem se s ní rychle s tím, že jí zavolám hned, jak zkusím pořešit letenky.

Hned jsem zapnula počítač, hledala kontakty na Flydubai a od mamky si vyžádala čísla letenek. Přítel už byl v pohotovosti a pátral po kontaktech. Času nebylo moc, a i když jsem si neuvědomovala správný časový posun, napadlo mě zavolat Majdě. Sestra byla první, kdo mě napadl – jediná, kdo mi mohl tak rychle pomoct s letenkami. Nevěděla jsem, jestli je v ČR nebo na Slovensku, ale neřešila jsem to. Bylo kolem čtvrté ráno, když jsem ji vzbudila. Trvalo asi půl hodiny, než jsme se dovolaly na aerolinky, a tam nám řekli, že bude lepší řešit to zpětně s přiloženým lékařským potvrzením. Dalších třicet minut jsme se pak spojovaly s tetou Gábinou, která nám přes telefon dělala oporu, podporovala nás a konzultovala postup. To byl druhý člověk, na koho jsem se obrátila ohledně táty – ať už z hlediska podpory, nebo závažných rozhodnutí. Po ní následovala Bětka. Chudák, byla vyřízená z brigád, ale Majda říkala, že právě ona by měla vědět co nejdřív, co se děje.

Během hodiny jsme s Majdou měly jasno – jedna z nás musí na Srí Lanku, aby byla mamce po boku. Nakonec se rozhodlo, že poletí ona. Mezitím co jsem já obvolávala mamku, pojišťovnu, ambasádu a lékařské konzultanty, Majda už měla letenku, peníze jí poslala teta Gábina, zařízený odvoz na letiště, půjčená eura od sestřenice Lucky a začala balit. Já se klepala strachy, zatímco ona jednala.

Brzy bylo jasné, že jedna z nás musí zůstat v Evropě a řešit věci odsud, a druhá převzít komunikaci s nemocnicí a ambasádou přímo v Kolombu. Mamka na to neměla sílu – byla u táty, který byl tehdy ještě v bezvědomí a dokonce intubovaný.

S Majdou jsme se rozdělily ve chvíli, kdy si koupila letenky, měla zajištěný odvoz na letiště a vše potřebné. Od té chvíle jsem jí posílala jen hlasovky na WhatsApp s aktuální situací, a ona mi psala, kde právě je.

Kromě klasické byrokracie – prodloužení víz, komunikace s pojišťovnou a obvolávání rodiny – bylo třeba řešit i další věci. Neustále padala otázka: Co teď bude? A až se táta stabilizuje, jak ho dostaneme domů? Padl i nápad, že by mohl jít nejdříve na rekonvalescenci do ajurvédského centra. To ale nakonec odpadlo, protože teta Gábina upozornila, že o tom stejně rozhodne pojišťovna.

Pojišťovna mezitím neměla žádné oficiální informace, jen to, co jsme jim samy předaly. Když přišlo rozhodnutí o evakuaci a převozu do jiné nemocnice, bylo to na mně – já musela dát souhlas. V té době už byla Majda v letadle, a já jen doufala, že dorazí co nejdříve. Mamka byla naprosto vyčerpaná, nejspíš ani nejedla ani nepila. Já sama jsem kromě přeslazeného kafe dostala svačinu od přítele až kolem třetí odpoledne – a i tu jsem snědla až s dvouhodinovým zpožděním. Mamka se dostávala do migrény, což mě děsilo. Znám pár situací, kdy jsme kvůli jejím migrénám skoro volali rychlou – a teď byla sama, v cizí nemocnici, a ještě ji ani nechtěli pustit k tátovi. Bylo to celé hrozné a děsivé.

Přes tetu jsem se dozvěděla, že dokonce zvracela, ale nějak se dostala do hotelu. Báli jsme se jí volat víc, než bylo nutné. Já už byla skoro schopná obvolat celé Kolombo. Asi v jedenáct večer tamějšího času jsem volala do hotelu a prosila, aby na mé náklady někdo zašel za mamkou do pokoje a zkontroloval ji – třeba jí přinesl čaj nebo prášek. Mysleli si, že si dělám legraci, a zavěsili. Nedovolala jsem se ani na horkou linku zdravotníků. Pomáhala mi i pojišťovna, ale ani oni neměli oprávnění volat místní záchranku. Po dvou hodinách jsme se s tetou Ivčou rozhodly doufat, že mamka usnula a vydrží do rána, než dorazí Majda a převezme štafetu.

Mobil jsem měla neustále u sebe – ze strachu i nutnosti – a všechny upozornění zapnuté nahlas. Byla jsem připravená být non-stop na drátě. Pojišťovna pracovala snad také nepřetržitě, protože převoz táty ze státní do soukromé nemocnice se řešil v noci. Mamku, už tak vyčerpanou, jsem musela znovu hnát zpátky do nemocnice. Po mém souhlasu začala pojišťovna jednat a chtěli ještě ten samý večer – kolem desáté večer místního času – tátu převézt. Nazvali to „evakuací“. Propojila se s námi organizace, která spolupracovala s pojišťovnou. Vypadalo to, že do dvaceti minut bude vše hotové, ale nakonec se ukázalo, že domluva se státní nemocnicí není vůbec jednoduchá. Chtěli zaplatit, jenže pokladna už byla od čtyř odpoledne zavřená. Kvůli tomu nemocnice odmítla tátu propustit – báli se, že utečeme bez placení.

Ráno Majda přiletěla na Srí Lanku, asi kolem osmé. Hned se snažila zorientovat – koupila si SIM kartu, vyzvedla zavazadla z původního ubytování rodičů a jela rovnou do nemocnice, aby převzala tátovu hospitalizaci v nové nemocnici. Naštěstí se nám den předem s tetou Ivčou a Simčou podařilo dát dohromady všechna potřebná víza i lékařské zprávy. Obě mi moc pomohly – Ivča dokázala vyžádat dokumenty z FN Plzeň, které byly potřeba pro lékaře na Srí Lance, a Simča zvládla vyřešit prodloužení víz, což se mně samotné v tom zmatku a únavě nedařilo. Kvůli vízům jsem volala i do Nového Dillí, do Prahy a nakonec se mi ozvala vstřícná paní z ambasády ve Vídni. Ujistila mě, že bude vše připravené a že Mája bude muset jen přinést papír z nemocnice a něco podepsat v Kolombu na imigračním. Nakonec to ani nebylo potřeba, protože Simča to vyřídila online. Myslím, že díky té paní na ambasádě se věci kolem nemocnice a pojišťovny na Srí Lance také pohnuly.

Mezitím jsem se snažila najít někoho přímo na Srí Lance, kdo by mohl být mamce a pak i Majdě oporou. Přes kamarádku Lucku jsem obvolala její známé, pak známé známých – až se podařilo najít místní paní, která se jich ujala. Se svou rodinou jim nosila do nemocnice čerstvě navařené jídlo a snažila se být k ruce. Se mnou byla v kontaktu a posílala mi povzbudivé zprávy. Opravdu člověk k nezaplacení – a její agenturu bych všem doporučila, i když nám pomáhala naprosto nezištně.

No, byla to fuška. Tím to ale neskončilo – začala se řešit další vyšetření a repatriace domů. U pojišťovny jsem si zařídila, že mě budou o všem informovat. Přesto jsem často měla informace dřív než oni. Kromě repatriace jsem řešila i různé konzultace a komunikaci s Majdou a mamkou. Těšilo mě, že se táta postupně začal ozývat a že vše vypadalo příznivě. Komunikaci s pojišťovnou a doktory jsem pak vedla skoro jako profesionál – na jednom telefonu rodina, na druhém pojišťovna, konzultanti, lékaři…

Oddychla jsem si, když už byli všichni doma. Jen mě zarazilo, že tátu po repatriaci do Plzně hned propustili do domácí péče, aniž by ho nechali aspoň 24 hodin na pozorování po tak dlouhém letu. Ale snad už bude vše v pořádku – táta podstoupí potřebná vyšetření a zase bude dobře. 😊

Na závěr mi ještě volali z pojišťovny, aby se ujistili, že je vše v pořádku a že jsem v pořádku i já. Bylo to milé. A od aerolinek jsme dostali za oba rodiče voucher na vyšší částku na jakýkoli další let (prý je možné přepsat i jména). Mamka totiž po příletu prohlásila, že už nikdy nikam letět nechce – a tátovi to zatrhla také.

 

Rosťa:

„Houbelec jako profesionál. Maruška Profesionálem je!“ A její schopnosti jsem s úžasem, na vlastní oči, sledoval již loni, když zajišťovala návrat své sestry Alžbětky z Indie, kdy jí letecká společnost zrušila let, a sprostředkovatel dělal mrtvého brouka! Měli jste vidět ten neuvěřitelný koncert, komunikaci v několika jazycích napříč Evropou.  Aničko Maruško děkujeme.
V mém případě, se koncert opakoval s tím rozdílem, že pracovala z Lince a získání všeho potřebného tím bylo ztíženo. Například jsem nepřišel na to, jak byla schopna kontaktovat, mého dlouholetého kamaráda Vaška, doktora a s jeho pomocí koordinovat vše potřebné. Jeho jméno doma občas padlo, ale kde pracuje a žije si myslím, že ne. Vašek sám mi dnes říkal, když Maruška zavolal k němu do ordinace, jaký to byl to fofr.  Kontakty na pojišťovnu a čísla pojistek, jsme nechávali na rodinném chatu. A vlastně Maruška zachraňovala dva lidi přes půl světa. Díky dceři Máje, která za námi přiletěla, a velké pomoci celé široké rodiny se jí vše podařilo.

Já se celý let duševně připravoval na hospitalizaci. Nic proti doktorům, ale jsem rád, když potřebují Oni mé služby a mně si vůbec nevšímají. Navíc urgent Plzeňské FN je neuvěřitelně náročné pracoviště a nasazení sester i lékařů a záchranářů obdivuji“. Ani ve chvíli, kdy dopisuji tyto poznámky, se necítím ještě fit, ale blýská se na lepší časy a lékaři, kterým notoricky utíkám, mne určitě dají dohromady. Tady, před všemi slibuji, že udělám vše, abych jim při tom pomohl. Pořád mám velké plány a nejen sportovní.

Když čtu tyto řádky, které napsala Maruška, obdivuji nasazení, profesionalitu a práci všech ostatních, kteří se na mém návratu podíleli, rodiny, kamarádů, pojišťovny, ambasády v Kolombu, lékařská služby, která mne dopravila až do Plzně. Letecké společnosti, která vyšla vstříc s vouchery na zpáteční letenky. 🙂 Když ne my, jak Ája v těchto dnech proklamuje, že hodně dlouho nikam nepoletíme, poletí naše děvčata. Plně si to zaslouží.

Ája sedí kousek ode mne a znova říká, že do letadla už nesedne.
Určitě kecá. Sedne! Viďte, kdo jiný by se mnou měl navštívit tučňáky v Patagonii s odbočkou do hor, než právě ona. Lepšího parťáka neznám. A navíc je to jen kousek, kousíček na jihojihozápad. Řekněte, že ne?
Myslím to vážně je to jen jeden z mých dalších cestovatelských snů a není nejbláznivější. Co byste řekli stolovým horám “Ztracenému světu”, nebo Čilkutskému průsmyku, o tom sním už od střední školy. Nebo něco v dosahu, bez letadla Skotsko, Island, Norsko, Švédsko,…. 🙂