Vstáváme poměrně dosti zrána. K snídani jsou biskety a čaj s mlékem, kafe nebo kakao.
Po snídani se jdeme seznámit s pralesem.
Pravá, levá, seno sláma… Jde se, či spíš se kloužeme doluuu.
Jej liána. Hned následuje otázka na domorodce: „Udrží mě, kdybych se chtěla zhoupnout?“
Nechápavé oči se na mě dívají.
“No jako, kdybych chtěla být Tarzan!”
Nedělej to! Zableskly se papuánské pobavené oči.
Asi jsem nepobavila ani poprvé ani naposledy. Nebojím se zeptat, pokud si vymyslím nějakou strašné chytrou otázku… Tak se občas stává, že kromě pobavených či zarážených papuánců se na mě koukají dosti varovně naši…
Neva! A jedu…
Je to jedlé? *)
NE.
Co je to?
FICUS.
Proč to nemůžu jíst?
Pokrčí Kenet rameny a odpoví: Jí to kazuáři.
A další… Ptám se u každého ovoce, bobule nebo ořechů. Už jsem došla do stadia, kde se mi všichni hihňají a Čeští kamarádi na mě koukají, když se hned nezeptám…
Ve skutečnosti si myslím, že je to asi nejlepší určovací znak: jedlé nejedlé, ovoce ořech… Jelikož? No? Můj botanicky breafing od Keneta vypadá asi tak, že po desáté kytce\stromu jsem z nabytých informací strašné nešťastná a myslím si že je všechno stejné…
Sem tam si pomáhám s latinskými názvy kytek: Mam sebe rat = Seberat, Panda ořech = Pandanus, Donut…
Krom tohoto exkurze po sekundárním pralese, vysvětlení členění pralesa a jak to v něm funguje. Máme i mini exkurzi na výzkumné místo s okusem kobylek.
Odpoledne nás čeká zrušení exkurze do primárního pralesa kvůli dešti a prezentace o ekologii pralesa a úvodu do chodu a historie výzkumné stanice.
Večer si povídáme a snažíme se učit papuánce hrát karetní hry: Double a Prší.
*) Můj táta říká: “Na cestách rozlišuji floru a faunu pouze na dvě kategorie. Jedlé a nejedlé. Ostatní jsou sice hezké, oko potěší, ale žaludek nezaplní”.