Mě to přijde, že jsme v nějakém divném virtuálním světě? Připomíná vám to také Hladové hry (Hunger games), Divergence, nebo cokoliv takového? Já teda víc příběhů o umělých společenstvech vsazených do reality neznám, ale dost mi to připomíná. Rozdílem snad může být jen to, že se tu alespoň doufám nezabíjíme, ale malé potvůrky říkající si koronavirus to dělají za nás. Co s tím? Co budeme dělat?
Nevím. Jediné, co mě přijde rozumné, je zůstat v klidu a doufat. Stanovit si preventivní opatření, dodržovat ty doporučené a podporovat imunitu a psychiku, nic jiného mi nenapadá. Doufám a už od začátku, že to je jen pěkně ošklivá hra, nebo si z nás někdo nepěkně utahuje. Dobře, ať je to nemoc jako každá jiná a nemocný ať si jí vyleží a potom je zdraví jako rybička, ale ať to nezachází do vážnějších případů. To prostě ne.
Z druhé strany to přináší i dobré věci. Jako třeba že teď si lidi nejdou po krku a naopak si více pomáhají, vyčistil se vzduch a určitě spoustu jiného souvisejícího s přírodou. Napadá mě ještě k tomu a co takhle na chvilku zastavit internet? Umíte si to představit? Dostali bychom ze školy nějaký seznam, co máme dělat dopředu a pak by se odpojil internet. Vždyť z člověka se teď musí stávat bytost naprosto ponořená do virtuálního světa… Myslím, že dnes jen málo těch, kdo se umí zabavit dlouhodobě jinak, něž s dopomocí Wi-fi. Omlouvám se, ono připojení vlastně dost vypadává samo vlivem přetížení, tak to už pak napoví, že máme raději běžet ven do luk se psy, nebo vymyslet něco jiného, jako pomoc mamince.
Maminka mě tento týden poslala nakoupit do sousedního městečka a sestra mi vštěpovala do hlavy, ať hlavně nezapomenu na nitě. Horor! Proč jsou zavedené roušky, dezinfekce a rukavice? Nevadí mi potkat člověka zahaleného, který se štítí kontaktu s ostatními, ale co mě vadí jako chemikovi? Za prvé, hlavně vyjasnění základní otázky: Jak mám používat rukavice, když se jedná o supermarket? Sterilně s nimi mohu pracovat do určité míry, ale pak stejně na jídlo šahám doma. Další věc je: Co to pečivo naskládané v regálech, které nejsou kryté ani plexisklem? Vždyť na to může každý šáhnout, nebo prsknout, když si sundavá roušku, aby si utřel nos… A ta prodavačka? Vždyť je teď snad v nejrizikovějším prostředí a nemá ani rukavice, ani desinfekci ani žinku a pracuje s penězi. A ty fronty před některými obchůdky. To je utrpení pro chemika, který je už druhým rokem cepován k dokonalosti a opatrnosti. Vždyť ty lidé si utírají rukou nos bez kapesníku a pak šahají na všechno kolem? Paní, která si myslí, že když má rukavice, tak je v bezpečí a přitom si je kontaminuje o kliku a pak si hraje s mobilem a šahá si do obličeje? K čemu jí potom jsou ty rukavice? Asi pro dobrý pocit…
Přitvrzuje. S každým rektorským e-mailem si to více uvědomuji. Je mi do breku, když otevírám ten poslední z Rakouska. 6500 nakažených, 49 mrtvých, 7 infikovaných z naší univerzity, to snad je jen noční můra? Uklidňují nás, přichází různé napomínání a nová kritéria pro studium, všichni se bojí a vyzývají k pomoci druhým. Já tu ale jen dřepím nad učením, a když se zmíním, že chci jít pomoct do důchoďáku jako pečovatelka, tak mě doma nabádají, že z bezpečnostních důvodů, abych neohrozila tátu a babičku a pak i klienty důchoďáku, nemůžu. Argument, že tam kde je pomoc potřeba by se určitě nějaký slušný koutek na rozložení karimatky a spacáku našel, nefunguje. Tak co mám dělat, abych dokázala pomoci, když je to potřeba? Šicí stroj okupuje sestra a tak mi nezbývá než zahnat potřebu pomoci procházkou s babičkou, se psy, nebo vidinou, že pohnu i s kytkami a naučím se je pořádně používat jako bylinky a pak budu schopná lidem kolem sebe pomoci.
Zítra mám o rozptýlení od učení postaráno. Hurá na bobra! Jdou se lovit dobré fotky a když ne ty, tak alespoň pozdravit se s panem Bobrem by šlo ne? S rouškou samozřejmě, ať na nebohé zvíře nenaprskám.