Aneb jak si dojít pro auto do Karlových Varů.
Dcery, Bětka i host dcera Gyatry, naše indická princezna, si užívají letošního Filmového festivalu v Karlových Varech a je potřeba je vyzvednout i s bydlíkem.
Již několik let plánujeme právě s Bětkou přechod Slavkovského lesa z Mariánských lázní do Karlových Varů jako biologickou expedici. Letos jej uskutečním sólo.
Den první – teda odpoledne
Pátek, končí mi pracovní doba, lístek na vlak mám. Dívám se ještě na předpověď počasí, server Meteoblue mne upozorňuje na možnost drobné dešťové přeháňky v okolí Mariánských Lázní. Říkám si: „To se vsákne“ a odcházím na nádraží. Z okna vlaku pozoruji krajinu ubíhající vzad. Je mi smutno, jak rok od roku mizí stromy z okolních strání.
Mariánské Lázně mne vítají mrholením. Obléhám nepromokavou bundu a po několika stech krocích ji balím. Potím se jako dveře od chléva.
Před lety jsem pracoval u hotelového řetězce, který provozuje řadu hotelů po celé republice. Z nostalgie jen procházím kolem nich, nemá cenu vstupovat, známí jsou už určitě na jiných štacích, polovina hotelů je zavřená a opuštěna. Přes park k zpívající fontáně a po modré, již lesem směr rezervace Smraďoch. V té chvíli netuším, že po necelých dvou kilometrech budu smraďochem já. Na konci Mariánských Lázní igelitová páska přes cestu s tabulkou „V lese se pracuje“. Je pátek po čtvrté odpoledne, pilu neslyším. Mají určitě padla. Ano, padla mají, jen cesta vypadá hůř než tankodrom, je rozježděná traktory. Koleje plné vody a bláta. Místy, snažím se jít vedle cesty. A ouhle. Zelené kopečky trávy jsou zrádné. Najednou jsem do poloviny lýtek v řídkém, „voňavém“, černém bahýnku. Škrábu se honem ven, ve vysoké, mokré, trávě čistím, co se dá. Do bot naštěstí nenateklo. Rozcestí Nimrod, mrholení přestalo. 
Rezervace Smraďoch, mokré triko jsem usušil na vlastním těle jak tibetští mniši. Představte si, Smraďoch opravdu smrdí. V kalužích, jezírkách probublává plyn. Je to směs kysličníku uhličitého a sirovodíku. Pro chemiky CO2 a H2S. Na základní škole jsme, pro lepší zapamatování, říkávali H2S – smrdí jako pes. Fotím, pořizuji i jak děti říkají selfie a posílám domu. Opouštím rezervaci, další zastávka je minerální pramen Farská kyselka. Jako kluk si pamatuji nakloněný, pomalu propadající se dřevěný altánek. V současné době, dřevěný altán a kamenná obruba pramene. Jeho chuť je přímo sqělá. Nabírám si trochu na cestu a pokračuji dále po modré na vrch Vlčí kámen. Začíná opět poprchávat, bundu zatím neoblékám. Před obcí Prameny průtrž! Během chvilky nezůstává na mne nitka suchá. Voda na cestě stoupá. Do bot mi tečééé. Čvachtají. Vynechávám odbočku ke zřícenině kaple Panny Marie a snažím se co nejrychleji dojít k Mýtskému rybníku. Tam je turistický přístřešek. Pro dnešek končím. Vyměňuji promočené oblečení, rozvěšuji mokré pod stříšku. Koupil jsem si nový žďárák, dnes má premiéru. Navlékám jej na spacák. Spát budu na stole. Jo, přístřešek se skládá ze stolu cca 40cm širokého 2m dlouhého a z obou stran cca 20cm široké lavice. Mám hoňku vlézt na stole do spacáku. Přestává pršet. Mračno komárů to bere jako povel k útoku. Snažím se na uzoučkém stole co nejdříve dostat ze spacáku bez toho, abych to vzal přes lavici do louže. Zbaběle a narychlo balím. V duchu se omlouvám místnímu hastrmanovi. Mohl být pohostinnější a zrychleně odcházím po modré k rozcestí V Požárech, dále po zelené k dalšímu přístřešku. Zde spím. Deska stolu je o pár centimetrů širší.
Druhý den
Ráno vstávám, balím ještě za šera. Snídani si dám na vhodnějším místě. Po zelené do Čisté-Lauterbach. Zaniklou obec připomínají jen zarostlé základy. Kolem farmy u které mne štěkotem vítá pes. S majitelem, který jej uklidňuje, prohodím pár vět, pochválím mu grunt a jdu ke Komářím rybníkům. Na lavičce na břehu si klohním snídani. Komáři nejspíš vyspávají. V rukou hrnek čaje a kuse žvance si lebedím v hřejivých paprscích slunce. Cesta mne vede po zelené na rozcestí Třídomí. Plán byl pokračovat do Lokte, ale jsem tu brzo a tak volím delší trasu po žluté směr Sokolov. Obec Hrušková. Jezero Michal je již na kraji Sokolova. Sokolov mne překvapil. Před léty byl dle mého mínění špinavou dírou se špatnou pověstí. Dnes čisté město plné zeleně. Procházím jím, směr Těšovice. Přes most na druhý břeh Ohře. Doprava na zelenou značku, vedoucí podél břehu řeky do Lokte. Pěší jsem sám, kolařů hejna. Bodejď, slušná cesta bez velkého převýšení a počasí je značka ideál. Již nějakou chvíli hledám vodu. Severozápadní svah Slavkovského lesa je suchý. Ze svahů podél řeky také nic neteče. Mimo již zmíněného žďáráku jsem koupil i filtr na vodu. Zkoušet jej na vodě z Ohře, se mi nechce. Představuji si výpusti čističek odpadních vod proti proudu, brrrr. K vodě ve formě PET lahve zakoupené u vietnamského obchodníka se dostávám až v Lokti. Za Loktem pokračuji po modré. Dnešním cílem jsou Svatošské skály. První přírodní voda, kterou potkávám je pramen Horčička, čaj z něj však neuvaříš. Velcí oranžoví slimáci s chutí vody však problém nemají, sundávám jednoho z hrnečku položeného na zídce a ochutnávám. Nový most přes Ohři. U stánku si chci dát limonádu. Nedám! Na kartu mi nenalejí, berou pouze hotovost. A tak si vyprosím doplnění PET lahve. Na břehu řeky, proti skalám si vařím čaj, pozoruji horolezce. Den končím o kilometr dále, kde nacházím skryté místo na bivak. Z oblohy plné hvězd moc nemám, během chvilky padám za vlast.
Den třetí
V půl sedmé vařím čaj do termosky a žvejkám dva dny starou housku a představuji si krajíc ještě teplého voňavého chleba se sádlem, cibulí posypaný solí a pepřem. Představíte si jej také? I teď mám poslintanou klávesnici. Balím. Do kopce po modré, větvemi stromů a keřů prosvítá slunce. Fotím. Vycházím z lesa. Dnes bude pařák, moc mi to již nejde, hodinky ukazuji cca čtyři a něco km/h. Promočené boty z prvního dne se mi houpou na batohu a jdu v nových sportovních sandálech. O té „slasti“ možná napíši jindy. Obcí Doubí procházím po modré. Vyndávám telefon, další cestu chci konzultovat s elektronickou mapou. Někde se stala chybička, zmizela, vidím jen modrý puntík na místě, kde jsem. Zlaté dobré papírové mapy. Také jsem jednu na tuto cestu měl. Kde je? Voda jí vzala, Kde je ta voda? …. (nepřežila déšť). Před železniční stanicí Doubí doleva, do kopce. Lázeňské lesy. Linhart, Doubská hora, Výšina přátelství, rozhledna Diana. Tuto cestu jdu poprvé, ačkoliv jsem na Karlovarsku vyrůstal. 
Po modré z kopce potkávám dvojici oblečenou tak na procházku po kolonádě. Vyjeli si lanovkou na Dianu, a ačkoliv měli lístek na cestu zpět, rozhodli se (paní se rozhodla) sejít dolu po svých. Nazutá v kristuskách komentovala cestu ve stylu Haliny Pavlovské. Chvíli prosazovala návrat zpět k lanovce. V těchto botách, ve svahu je však možno jít jen jedním směrem. Dolu. Zdravím a dávám se s nimi do řeči. Mluvíme i o letošním filmovém festivalu, jak si užívají pobytu ve Varech. Na rozcestí se loučíme. Oni pokračují dále po modré, já odbočuji na žlutou. Mám spoustu času a opět si prodlužuji cestu. S dcerami se mám potkat až odpoledne. Jižní vrch s vyhlídkou Karla IV. Hezký pohled na Karlovy Vary. Na rozcestí U Poštovního Dvora se dávám po červené. Rychlost chůze se zpomaluje a uvažuji, jestli nemám jít bos. Brblám, že Karlovy Vary jsou také suché. Nacházím a doporučuji Jelení pramen, ledový, vynikající chuť. Čeká tu paní s lázeňským pítkem a jen zírá, jak ve mě voda mizí. To je to pravé potěšení pro žíznivého poutníka. Grandhotel Pup. Přenosné zábrany, ochranka v oblecích, sluchátka v uchu, vyboulená saka, … na každém kroku. Protlačuji se kolem. Procházím kamennou kolonádou, hotel Themal, centrum filmového festivalu. Dcery jsou určitě na projekci. U pošty sundávám sandály a jdu bos. Kolem dolního vlakového nádraží na náplavku u Ohře. Musím říci, že se tento park městu podařil. Nohy strkám do řeky, voda syčí a bublá. Doufám, že ryby budou v pohodě.
S dcerami se potkávám v Tuhnicích u mé sestry. Po páté odpoledne nasedáme do auta, odjíždíme domu.
Mapu a záznam trasy naleznete na stránce – Slavkovský les – pěší přechod
