Spaly jsme s děvčaty na podlaze v jedné třidě Wanangu. Třída byla vyzdobená, to se musí nechat, ale budova byla stavěná jen tak, aby tam nepršelo a nefoukalo, proto asi patnáct centimetru od podlahy nebyla stěna a tak jsme perfektně slyšely, co se děje v noci venku. Sing sing se táhl až do šesté raní,…
No tak na tenhle zvyk jsem byla hodně zvědavá. Bohužel jsme nedostali ani sukýnky ze sága, ani jsme si nemalovali obličeje, ale stejně to bylo velice zajímavé. Děti nám říkaly, jak to bude probíhat, ale jak už jsme, zjistili tak na čas se tady na Papue moc nehraje.
Kaikai kunu mi kaikaj mumu…
Tak a je to tady, nastal čas se pakovat a jít o kousek dál. Po snídani si balíme biskety na cestu a fotíme skupinovou fotku a jdeme na čtyř hodinovou cestu pralesem do vesnice, kde budeme na jednu noc ubytovaní.
Ráno bylo celkem zajímavé. U jídelního stolu jsme seděli s Terezkou a Kačkou a papuáncema.
Ráno jsme se nasnídali, klasicky – krekry s burákovým máslem, nebo margarínem a marmeládou. A šli jsme naposledy do terénu.
Odpoledne pršelo a já měla na sobě červenou dlouhou sukni a černé tílko. Gabriel cestou na večeři se vyjádřil, že prý vypadám jako Popelka. Zeptala jsem se proč, a prý protože mám červenou sukni a prý jestli tu pohádku o Popelce a vlkovi znám. No? To asi ne, zpětně mu došlo, že to asi Popelka…
Jej, už mi to začíná splývat a netuším, kolikátý den už tady vůbec jsme, natož co jsme přesně robili.
Jak je tu krásně. Je třeba se na chvíli zastavit a vcítit se do prostředí. Oblečená v dlouhé lehké červené sukni, kterou si často vykasávám či svazuji její rohy do uzlu, černé tílko, zápěstí obepínají černé tatínkovi hodinky a vlasy mám letmo sepnuté. Stojím venku a jemné prší. Prolítne mi mezi prsty motýlek. Za mnou…
… neklesejte na mysli, ona vám to vyčíslí… No, naprosto vystihující!