Jsem zaměřením biochemik, ale převládá u mě hlavně ta biologie a tak jsem projevovala touhu se projít ve volné přírodě a do lesů. Před mou cestou do této země jsem si nic nezjišťovala a tak mi docela odrovnala častá odpověď: Nemůžeš, je to nebezpečný! Nebo les je soukromým pozemkem, musíš mít povolenku… Ale kde povolení získat? Také jsem tatínkovi asi čtrnáct dní nemohla vymluvit, že v Čechách a ve střední Evropě nemáme žádného živočicha, který by nás nějak ohrožoval. Pokud máme šelmy, tak se člověka bojí a pokud máme hady, tak pro zdravého člověka, jed není smrtelný. Když to pochopil, tak jsem dostávala novou odpověď na všechno: Brazílie není jako Evropa!
Ale co se týče přírody, jejich obezřetnost jim nezazlívám a obzvláště ne, když jsem neměla žádné očkování a v oblastech, kde jsme se pohybovali hrozila horečka denge… Další důvodem možná bylo, že jsem byla v jednom parku naprosto unešená kapybarami a kdyby mi nedrželi skoro až za ruku, tak bych si s nimi šla i za plavat (to bych si ale skoro určitě na poslední chvíli rozmyslela, vzhledem k tomu, že v neznámých sladkých vodách může být slušná zásoba vajíček parazitů).
V tom samém parku, kde byly kapybary, tak jsme objevili i malé opičky, makaky. Chtěla jsem je nafotit, ale byly to malí zlodějíčci a šli jenom za jídlem, tak jsem musela někde splašit pár kuliček hroznů. S vínem opičky mi skoro šli až na ruku. V téhle situaci se mi vybavilo i jedno ponaučení ze Španělska, jak se mají a nemají krmit zvířata v latinsky mluvících státech a pro jistotu jsem se přeptala i na krmení holubů. Reakcí mi bylo tak akorát výbuch smíchu s tím, že naše krmení ptáků, není doopravdy zdaleka tak nevinné jak se někomu může zdát a okolí si může tak akorát klepat na čelo, proč sakra těm chudákům ptáčkům tak sprostě nadávám (vzdala jsem krmení holubů).