Tak a je to tady, nastal čas se pakovat a jít o kousek dál.
Po snídani si balíme biskety na cestu a fotíme skupinovou fotku a jdeme na čtyř hodinovou cestu pralesem do vesnice, kde budeme na jednu noc ubytovaní.
Včera pršelo tak cesta je dost rozbahněná a uklouzaná, je to sranda se klouzat po svazích dolů a pak se zase drápat nahoru. Možná by bylo lepši jít na boso a ne v pohorkách oblepených bahnem, ale s botama je to holt rychlejší a neukopnu si tak snadno palec u nohy.
Asi po půl hodině cesty se mi kroky dost zautomatizovali a už jsem toho měla celkem dost.
Po čtyřech až čtyřech a půl hodinách chůze lesem, planinou, ve stínu i na sluníčku, v dešti i v horku jsme došli k prvním domečkům. Hurááá! Hladoví, unavení, špinaví a zapocení jsme nějak prošli vesnici, kde se všichni na nás jako bílé tváře koukali jako na cirkus.
Posvačili jsme biskety a pak mě vzala Edda na procházku vesnicí. Šli jsme až ke škole, kde si s námi učitelé povídali a děti jen s odstupem zíraly. Je velice zajímavé, jak mají systém education postavený: 12 tříd s třemi postupovými zkouškami, po kterých jsou děti vybírany pro postup na střední školu. Základní školu prý mohou nastoupit v libovolném věku, dost záleží na rodičích, kdy je pošlou místo na zahrádku do školy {může se stát, že někdo jde v 6 letech a někdo třeba ve 13 letech do školy}. Školní docházka též záleží na motivaci rodičů, která údajně ve Wanangu moc není, a tak žáci mohou klidně zůstat doma, nic nedělat a nikdo to nijak neřeší. Ptala jsem se taky, jak je to s angličtinou, tak prý děti trochu umí, ale v podstatě, když se učitel snaží o výuku v anglickém jazyce, tak to moc ve Wanangu nefunguje. Naštěstí anglicky uměli všechny učitelojc děti od 6 let, které se nás ujaly hned po přestěhování věcí do učebny, ve které jsme měli spát.
Konkrétně od přestěhování do učebny nás úplně všude doprovázela místní děvčata a mě si přisvojila 12letá holčička, která mě nazývala svou kamarádkou a její malá asi 5 letá sestřička si mě vysloveně adoptovala a pokud jsem se ji neztratila tak jsem ji měla pořád u sebe jako ocásek. Kudrnaté vlásky, bílý úsměv…
Prohlédli jsme si vesnici, šli jsme se podívat na kasuára a pak jsme hráli bahno volejbal. Kluci zase hráli bahno ragby. Všichni jsme byli dost zamazaní, ale bylo to super.
Večer nás děvčata učila tancovat nějaké tanečky v blátě a byla to celkem sranda.
