Je tma. Obloha plna hvězdiček. Srpek měsíce nám svití na cestu, když v pět hodin vyrazíme s Boneem na nejbližší kopec. Není to sice nejvyšší hora Mt. Willhelm kam se vydalo sedm statečných, ale stejně je to nejspíš můj životní rekord v nadmořské výšce 3900 metru nad mořem.
Jsem asi rada, že jsem vzdala výšlap na nejvyšší bod Hightlands, jelikož ze začátku dělám zastávky tak po deseti krocích, ale postupně to snižuji až což dva kroky to přestávka. Nemůžu dýchat, nemůžu ani popadnout dech, jsem rada, že mi není zle, jdu. Bone každou mou zastávku trpělivě čeká a mezitím prohlíží okolní stromy, jestli nenajde kuskuse (zvíře ne jídlo, ale jídlo to pro Papuánce je. Tak jinak – maso ne rostlinné jídlo). Když se mi podaří se nadechnout, tak se ho ptám, jak ho chce chytnout, tak prý do ruky.
Nebojíš se?
Ne.
Vždyť tě může podrápat a pokousat.
S tím se při lovu musí počítat.
A to se nebojíš nemoci nebo infekce?
Nic takového nehrozí.
Tak fajn. Hledej. Chtěla bych toto zvířátko vidět.
Nakonec lov kuskuse se nezdařil, ale výšlap kde při posledních asi sto metrech mi Bonee vzal pod paži a táhl nahoru se vydařil. Je to nádhera! Po cestě jsme viděli rozbřesk a měsíc se vytratil, na hoře to sice už bylo půl hodinky po začátku, ale i tak to bylo překrásné. Ohnivá-oranžová obloha, zlatavé kopce lemující prstenci mlhy. Nad obzorem různá šála modré barvy. Jůůůůů!!! Nemohu se vynadívat. Chvilku i vysvitne sluníčko a začne nám zahřívat promrzlé prsty a pozlatí jezero a celé údolí. Po chvíli začne foukat chladný vítr a sluníčko se vzdálí a tak se vydáváme zpět do chatky. Sem tam slyšíme různé signály jako zahoukání, když jsme stoupali tak to bylo jen problikávání baterek.
Paráda. Jsem úplně promrzlá, ale šťastná. V chatce je chladno a tak si snídani beru ven na kamen nad jezerem, vyzuji mokré pohory a ponožky a vkládám teplý hrneček s čajem mezi chodidla. To hřejééé! Kolem mě prochází Papuánci a tak se s jedním dělím o Bushe. Zanedlouho přijde Bonee s druhým hrníčkem s kakaem, opět ho vkládám k nohám a vytvářím si tak provizorní topeni. Z rozjímaní mě vytrhla až studená mlha a repráky vyrvávající nějakou papuánskou muziku.
Z výpravy na vrcholek se jako první vrátila Terka, kterou prý zastihla výšková nemoc. Zbytek skupinky se vrací, ale také poměrně brzy, kolem jedenácté hodiny. Vypadají dost zdrchaně, ale šťastně, že to dokázali a s kupou pěkných fotek.
Po skvělém obědě (nudle s čerstvou zeleninou a rýží) se musí vyrážet. Udělala se silná mlha a chvilkama prší a tak to máme s pěknou klouzačkou dolu do vesnice.
Cesta nebyla až tak dlouhá jako nahoru a docela i šla, ale stejně když jsme dorazili do penzionu, tak to bylo osvobození. Byl to celkem vzato na Papuu pětihvězdičkový hotel s moc příjemnou paní, která hned zatopila a postavila na čaj a kávu. Vrhli jsme se na sprchy, vždyť už jsme znovu smrděli a byli celí špinaví.
K večeři nás pohostili pstruhy, brambory a dušenou zeleninkou. Moc jsme si pochutnali.
Večer Hanka upletla copánky asi cele holčicí části naší tlupy. A Michal se dal slyšet, že si založí firmu: Michal s dceřinou firmou Hanka.
PS: Poznámka redakce 🙂
Jedná se o cestu a výstup do téměř 4000m/4500m a cestě zpět ve třech dnech bez aklimatizace, s částečným vývozem autem. A to po měsíčním pobytu pár metrů nad mořem. Teď ještě rychle vysápat pár fotek z WhatsAppu a ven s tím.
PPS: Jakmile dorazí Maruška z expedice a s ní i fotografie. Něco doplníme do článků a hlavně začneme pracovat na galerii.