V minulém článku jsem nejspíše skončila na letišti v Port Moresby a tak…
Po pěkně stráveném dnu s Heddou přišel čas loučení. Hedda je úžasná, že se pro nás obětovala a mám dojem, že jsme jí byli všichni dost vděčný. Kolegové si mění poslední kiny na eura a postupně se blíží čas. Jdeme. Sbohem Heddo, sbohem Port Moresby. Procházíme letištní kontrolou, kde se mi ptají, zda-li jsem nezapomněla zubní pastu v batůžku. Ano, mám jí tam a hned jí vytahuji a ukazuji. Paní z kontroly se podívá a mávne rukou ať si jí nechám a tak jdu i s pastou přes cizineckou policii do odbaveného prostoru, kde ještě si kupuji vodu a společně s ostatními i pár suvenýrů – mýdla a tak). Kačka ač neočekávaně našla vytouženou čokoládu a spolu s ostatními si jí kupuje do zásoby.
Do Brisbenne letíme asi 3 nebo 4 hodiny, celkem to i uteklo. Koukli jsme na film, dostali oběd a kafíčko a tak je to i celkem přijatelné. V Brisbenne máme asi 4 hodiny na přestup a tak se vrhneme na duty free produkty a prohlížíme knížky (mimochodem pod 400 kč se tam nic nevyskytuje a časopisy jsou za obdobnou cenu), pak se rozdělíme a část lidí zakotví u občerstvení a část brouzdá kolem. Volám domů. S tátou jsem v kontaktu co to jde, alespoň kvůli blogu, kam mi posílá články a nějaké ty fotky, když mě to z IP adresy internetu v cizině nefunguje. Dozvídám se i neúsměvné= novinky, ale nemám sílu to pobírat a ani to dvakrát moc řešit, je mi to líto, ale dostávám se pomalu do otupělého stavu z únavy a vyčerpaní a tak rezignuji.
Celkem jsme se báli Australského letiště, ale nakonec dopadlo všechno úplně přepychově. Prošli jsme body skenerem, vypadalo to jako box, kterým se musí projít do vysoce sterilního prostředí) a zavazadla nám prosvítili rentgenem. Nechali mi dokonce i svazek polosuché citronové trávy a korálky s mušličkami a dokonce Hobitovi ani nepřišli na korál ve lasech, tak príma. Velké krosny, též nikdo neotevřel a dostali se ke svým majitelům.
14 hodinový let z Austrálie byl velice namáhavý. Letěli jsme večerním letem a tak se mi povedlo při filmech vždy hned usnout. Trochu trapas… Seděli jsme s Kačkou daleko od ostatních s jedním komunikativním, milým australanem a já mu prý ze začátku vždy spala na rameni, a tak mi začal cpát pod rameno radši polštářek (upřímně doufám, že jen pro mé či jeho pohodlí a ne proto, že jsem ze spaní slintala, což se občas s podloženou hlavou stává). Dostáváme kosmetickou taštičku s maskou na oči, špunty do uší, ponožkami a nevím s čím vším. K večeři hovězí se zeleninou, buchtu, housku a salát, večerní svačinku ve formě nějaké plněné kapsičky a celkem bohatou snídani s jogurtem, bábovkou, ovocem, vajíčky…
V Dubaji jsem úplně hotová a to ještě se modlíme ať stihneme navazující spoj do Prahy, který ukončuje nástup za 30 minut. Čekáme, trčíme v autobusu a pak běžíme přes celé letiště. Netuším kam, sleduji Kačku, kterou jedinou mám poblíž. Nakonec jsme to zvládli a pořádku jsme se nalodili na palubu a nějak tak úplně vyčerpaně sleduji Disneyovské pohádky… Všichni ostatní byli i s Kačkou rozeseti někde všude po letadle…
V Praze jsme dostali své zabalené mrtvoly – tak totiž vypadaly naše krosny zabalené do černé folie – a všichni se s rozloučením a vidinou společného piva někde v budoucnu rozprchli směrem domů.
Čekala mě ještě jedna cesta. Hledání autobusu na Zličíně, který je rozkopaný a linky na Plzeň měli přesunuté na Stodůlky. Príma. Sotva se ploužím, jsem ráda že se nemotám, jak se to často z únavy stává a připomíná to stav opilosti. Nasednu s výmluvou, že mám jen JČU kartičku studenta, jelikož jedu z opačného konce světa nasedám a dál si nepamatuji. V Plzni na mě čeká tatínek a tradá domů…
