Jsem v celku pečlivá a poctivá, a tak si když přijde na věc nedokážu nikterak při zkoušce vypomoci a testuji své osobní znalosti. Jde to, většina lidí mi i v tom pomáhá a vychází mi vstříc, když se něco nepovede. Ale…? Přehoupla jsem se přes všechny povinné zkoušky z české strany, už zbývá jen jedna, jediná. Strašák, bubák a zlo. Látka je to zajímavá a po veškerém úsilí kde se snažím vynaložit všechny své síly, abych všemu porozuměla mi dojde email: „Zkoušku jste udělala na 27% a tudíž jste jí nesplnila.“. Co to sakra je? To nemůže být pravda. Se slzami na krajíčku sbírám všechny zbývající síly a jdu za profesorem. Ten mi vysvětlí své podmínky ještě jednou, já tak téměř bulím a prosím ho, aby alespoň řekl, naznačil kde je problém, abych ho mohla opravit. Ok, tak poprvé se koukne na test a řekne, že část kolem DNA je celkem v pořádku, ale pak aplikované příklady a praktické použit je špatné a ještě horší jsou kroužky, kde se mi povedlo sesbírat 20 mínus bodů. Opět nastává čas přežití, kde se sotva držím a snažím se pracovat na ostatních předmětech a v pátek se opět vracím ke genetice, abych s ní strávila celý víkend. A z Budějovic si už opět dělám tropickou zoologickou zahradu.
V neděli k večeru se ještě scházíme s kamarádkou, aby se mnou všechny materiály ke zkoušce prošla a zopakovala, projdeme to bez větších problémů, ale já po tom totálně odpadnu a zvládám už na koleji jen tupě zírat do prezentací. Jdu spát. Pondělí se snažím nějak na to nemyslet a jediné co si připouštím je, že to prostě dám! Ale nedám. Po 2 hodinách pečlivého procházení každičké otázky, opatrném volení ne zbytečných křížku a snězené margotky, zkoušku odevzdávám, abych se další den dozvěděla, že mě vyhazují.
To není možný. Je to jen zlej vtip. Počítám minuty až budu moci vyběhnout z učebny a poběžím se zeptat profesora, kde je kruci problém? Houbelec. Byla jsi nepřipravená a tak smůla!
„Ale co když mi jen nevyhovovala forma zkoušky, ale jinak ty informace mám?“ Tážu se.
„Když si dvakrát proletěla stejnej test, tak je vidět, že jsi se na to vykašlala.“
„To není pravda! Ukažte mi prosím test, nebo alespoň mi řekněte, kde jsem měla největší chyby.“
„Nezájem“
„Ale já na to mám právo! Akademický řád říká, že mám právo vidět test a také jít na třetí pokus!“
„Co si to dovolujete? Tak mi to přineste ukázat.“
Ještě chvilku tam smutně koukám a žadoním, ať mi řekne, kde se stala chyba. Prý test mám na 70% ale s mínus body padám téměř na 10%.
Chci komisionální zkoušky!
S profesorem není žádná řeč, ale zřejmě na můj popud si zjistí, co stojí v akademickým řádu a přistoupí na vypsání komisionálních zkoušek, ale na den kdy musíme být v Linci.
Jsem nahraná. Bulím jak želva. Vždyť jsem si zařídila, že prodlužovat studium nebude nutné a teď? Nevím, co mám dělat a tak píši bývalému garantovi našeho oboru a spřízněné duši, která s příhraničními studenty soucítí. Jé jak ten dokáže motivovat a povzbudit! Už vím, co udělám. Počkám, jestli se mi profesor ozve a vyjde vstříc a nebo mi pošle do kytek jako spolužačku. A když jsem to už vzdávala a už, už psala na vedení, tak přišel e-mail, kde tedy nakonec budeme mít jiný den na komisionálky. A tak jsem šťastná, ale zároveň už se z univerzity sotva plazím.
Nakonec se to všechno vyřeší. Dostávám otázku k centrálnímu dogmatu molekulární biologie.
Centrální dogma MB je přepis DNA do mRNA a pak na protejny. Provází to sled reakcí a mechanismů. Popisuju, co se dá a co mě zrovna napadne. Pak mi profesor zastaví, zeptá se na něco a já to celé zmotám. Chrlím ze sebe informace a postupně už si to ani nedokážu představovat a tak se stane, že z úst mi létají informace jako thimin v RNA místo uracilu a podobné věci. Letím, ale už nebulím. Beru to že vím, co bylo špatně a přes to se už dokážu přehoupnout. S profesorom je také nakonec i rozumná řeč a shodujeme se na řešení. Zajdu na studijní a zeptám se na možnosti a jinak si zapíšu kurz zase v zimním semestru a tentokráte to udělám! Možná to i bude výhoda pro mě, že budu mít osvěženou přípravu na státnice pár měsíců před nimi.
Tento přístup je zvláštní, ale už jsem si ho vyjasnila. Profesor je cizinec a tudíž neví, jak to zde chodí. Svým počátečním přístupem to připomínalo zkoušky a přístup z Lince, ale naštěstí se to pak nějak vyjasnilo. V Linci totiž není neobvyklé, aby nás vyhodili, když se chceme na něco zeptat. Nebo nás odkážou na sjednání schůzky s jejich sekretářkou, nebo prostě nám pošlou výsledky po dvou až třech měsících a občas i zmizí z akademické půdy a pak se děje vůle boží, holt.