Intuice maminky asi mají i něco do sebe. Prý klesne cena peněz a buhví co ještě… Na tento popud si pořizuji po dvou letech slintání a snění foťák a jen doufám, že mě nezruší Erasmus a že ho vracet nebudu muset, jelikož veškeré jmění jsme doplnila penězi z Erasmu.
A jupí! V pátek mi přišel milášek! Doručovatel mi sice podával balík velice štítivě a hned utíkal (možná si mě spletl se strašidlem, či co), ale důležité je, že mi v rukou zůstala krabice s nejcennější hmotnou věcí, kterou mám a kdy jsem měla (pozor věcná peněžitě nejdražší, kdybych to nerozvinula, tak to nejcennější věc nebude).
Zvesela poskakuji domem na terasu a houkám na sourozence, že jsem dostala darešek. Babička se s údivem ptá, co to mám a od koho. Nu, ode mě a je to foťášek. S bušícím srdcem rozbaluji balíček, kousek po kousku a vytahuji tělo. Jů! To je fešák. Následují ještě objektivy a hned si začínám hrát. Baterku do nabíječky, SD kartu do foťáku, tak jsem mu vdechla i duši/mozek a prohlížím si to.
No jo, ono to má vevnitř zrcadlo! Já myslela, že tam mám mít zavřeného skřítka, který mi má obrázky namalovat. Tak ne no. Ach jo. Chtěla jsem si ho ochočit a možná by to bylo snazší než čistě pracovat s technikou.
Jen co se mi na tu nadílku mrkl zkušeným okem táta a spojil mi tělo s objektivem, tak jsem foťáček vzala na výlet do Borov. Ale sourozenci z toho příliš nadšeni nebyli, když jsem jim řekla, ať boty nechají doma, že půjdeme na boso a aby vzali psy. Za rybníkem jsme trochu zablbli, ale jen tak abych mohla nafotit pár snímků, a u Nezdic už jsem to schytala. Sebrali mi flétnu. Pomoooc! A nejraději by mi vzali i mého miláška, kterého si tisknu v brašně k tělu.