Kavkaz – příprava a odjezd
11.6.1988 – 22.6.1988
„Rosťo, koupila jsem zájezd“, slyším po příchodu z práce jen, co otevřu dveře. Nejspíš můj výraz nezrcadlí přímo nadšení. Nejsem přítel organizovaných akcí, všeho druhu. V duchu se snažím zvládat paniku. „Kkkam“? Vykoktám. „Kavkaz na přelomu května a června“. Vydechuji. Přece jen zajímavá lokalita. On velký výběr kam do hor s cestovkou není, a zoufaje doufám, že není pobytový, ty ze srdce nemám rád. „Je se sportovním klubem“, pokračuje Květa. „Cestovka zajišťuje pouze cestu a bydlení“. Panelák se zachvěl, jak mi spadl ze srdce šutr velikosti Elbrusu.
Termín odjezdu se blíží. Květa, žije přípravami a díky jí za to. Já na přípravy nejsem, na našich cestách zajišťuji přežití. V Rusku je u kormidla Gorbačov, prosazuje prohibici. Jistota je sichr vezme sebou alespoň hlt alkoholu na desinfekci. Sahám po osvědčené Spišské borovičce, a jelikož letištní personál se k bagáži nechová zrovna ohleduplně, umisťuji lahev do středu a vrstvu po vrstvě, ji balím do oblečení. Tímto postupem dostává kletr tvar válce. Další část, kterou připravuji, je foto výbava, dostatek černobílých a diapozitivních filmů. Budou minimálně dvakrát procházet rentgenem. Mám o ně obavu. Chráním je umístěním do hliníkové svačinové krabičky.
Den odjezdu. Na hlavním nádraží v Plzni nastupujeme do vlaku směr Praha. Na letišti procházíme odbavením, koukám na obrazovku rentgenu s obavami o filmy. Na obrazovce vidím flašku i s etiketou, možná pokud bych se snažil, přečetl bych název a stín plechové krabice. Letíme se společností Aeroflot (Rusové). Veliké letadlo, pohodlné sedačky. Poznámka: Loni (2023) jsem letěl na Rhodos a v porovnání s nízkonákladovkou ten let byl jako bych letěl business třídou. Startujeme do jemné turbulence. Letadlo se párkrát propadá a pak klídek, jen hučení motorů. Do Moskvy je něco mírně přes dvě hodiny pohodlného letu, jen ti kuřáci mi vadí. Před přistáním nám rozdávají vstupní formuláře. Vyplňuji základní údaje, zadrhávám se na kolonkách „Vezete zbraně? Jaké a kolik? Pokračuji ve čtení, vezete drogy? Jaké a kolik? Že bych přiznal Květu? Raději ne. Mohli by mi jí chtít zabavit. Ptám se Rusa sedícího vedle, proč jsou ve formuláři tyto kolonky. S úsměvem mi říká: „Na rozdíl od Vás, kdy za dobrou práci dostanete maximálně Primky (hodinky) s věnováním, u nás můžeme dostat s věnováním Pobědy (hodinky) a ti lepší i Makarova či Kalašnikov (pistole/samopal)“. Netuším, jestli si dělá legraci. V Moskvě přistáváme na pohodu na letišti Šeremetěvo, ani drcnutí. Přistaveným autobusem do hotelu, dále budeme pokračovat až ráno.
Za okny hotelu se pomalu stmívá. Nečekáme ani až dopadnou zavazadla na zem a běžíme do recepce. Ptáme se po nejbližší stanici metra. Vyrážíme do středu města. Je to na jejich poměry kousek, kolem hodiny a půl.
Na Rudém náměstí, před Mauzoleem čestná stráž a i v této pozdní hodině spousta lidí. Lenina neuvidíme a do Kremlu nás vzhledem k pokročilé hodině také nepustí. Procházíme náměstí a okolní ulice. Pak na metro a zpět do hotelu. Konečně nám již nikdo nemůže říci, jak často doma slyšíme: „Neraď. V Moskvě jsi nebyl a šedesát Ti také není“. Jako důkaz můžeme doložit foto.
Druhý den nás autobus odváží na letiště Domodědovo z kterého nám letí vnitrostátní linka do Minerálních vod. Tento let je zážitkový. Nastupujeme přes VIP prostor do menšího letadla jako první. Po chvilce zbývající sedačky obsazují Rusové, někteří i s domácím zvířectvem jako je husa, slepice,… Pro ně jeto vlastně jen autobus s křídly. Start byl strmý. „Letí s námi jako by nás ukradl“, říkám Květě. Sedíme u okna nad křídlem s výhledem jen na jeho plochu. Mám pocit, že vidím, jak některé nýty vibrují. Přistání na letišti v Minerálních vodách (Аэропорт Минеральные Воды) je stejné jako start, téměř střemhlavé a k podvozku nešetrné. Že by vysloužilý vojenský pilot a nejspíš ještě z druhé světové a navíc, letí s tím poprvé, brblám si do vousů. Konec ranveje. Koho to nevidí mé bystré oči. Neuvěříte. Maladěc na bujném ohři. Letištní zaměstnanec na kole na zádech ceduli s nápisem „Follow me“. Jede před námi až k letištní budově, pak se někde ztrácí.
Před nástupem do autobusu nás upozorňují, abychom nefotili, že podél cesty se nachází místa, kde je fotit zakázáno. V dáli vidíme bílé vrcholky Kavkazu. Náš cíl a základna pro výlety do okolí je vesnice Elbrus (Эльбрус) autobusem kousek, přibližně 180km. Projíždíme předhůřím Kavkazu a stejně nám to nedá, pár fotografií na tajňačku pořizujeme.