Kavkaz – hory
11.6.1988 – 22.6.1988
Den první
Snídaně. Přímo ji hltáme a nedočkavě vyrážíme. Dnes první výšlap, je podél horské říčky Adyl-su (Адыл-су). Je pod mrakem, mlha zahaluje okolí, stoupáme klikatou cestou. Kromě našeho oddychování je slyšet jen šumění větru a vody. S přibývajícími metry a časem se den postupně vyjasňuje a přechází do polojasna. Vrcholky hor se pořád skrývají v mracích, na úbočích válí zbytky mlhy. Nevadí. Jsme v horách, užíváme si. Podél cesty kvetou rododendrony a černé tulipány. Jaro tu teprve začíná. Po chvíli se oblačnost trhá, vystupují zasněžené vrcholky hor. Nádhera, jsme unešení jejich velkolepou krásou. O další metry výše vidím na vlastní oči první ledovec – šedou masu ledu s tyrkysovými puklinami, z níž vyvěrá voda, tvoří potůčky, potoky a ve vodopádech, řítí se vstříc říčce Adyl-su. Majestátnost ledu, hor nás fascinuje. Blíže nejdeme. Dnes se jej ještě nedotkneme, ale fotografujeme. S dalšími metry výšky přibývá sněhových polí a ty se spojují v celek, z kterého sem tam vykukují větve kvetoucích rododendronů. Cesta mizí pod bílým kobercem. Zde končíme. Pro dnešek stačilo, jdeme dolů.
Den druhý
Vyrážíme na druhou stranu údolí podél řeky Iruk(Ирук). Cesta nás vede travnatými úbočími. Svahy na jihozápad jsou zelené, pasou se na nich krávy, ovce, kozy sem tam osamocený koník. Rozhled na okolní svahy a nad nimi vykukující vrcholky hor je nádherný. Túru opět končíme na hranici sněhu a vracíme se zpět. Cestou se zastavujeme v místním konzumu. Ten je i z pohledu české vesnice velkou nadsázkou, jde o jednu místnost s pultem a za ním pár polic. Na policích nějaké zavařeniny, konzervy, na pultu zelenina a cihly chleba. V koutě je odložené nějaké nářadí. Místní, žijí převážně z toho, co si vypěstují. Ptáme se po vodce. Být v Rusku a neochutnat originál. Uznejte. To přece nejde. Prodavačka krčí rameny. Poprvé padá slovo perestrojka. Nemají. Škoda.
Večery trávíme ve společenské místnosti zpěvem, povídáním, do hovoru se zapojují místní lidé, horolezci i turisti. Sdílíme s nimi své zážitky. Ptáme se, jak se tu žije, zajímají nás jejich radosti i problémy. Vládní představitelé, média,… nám cpou něco do hlav jak je vše perfektní,… a jak je to dobrým zvykem, moc pravdy neříkají zde a ani u nás doma. Mluvíme o našem pohledu na svět. Zjišťujeme, že tu rozdíl není. A hlavně nás spojuje láska k horám. Kluci z Moskvy se smíchem říkají: „Když se chceme vyhnout nařízeným svátkům, vypravíme se do hor, popadneme rudou vlaku se slovy, na počest aktuálního „politického svatého“,… sedneme do letadla. Vyhneme se průvodům a nařízeným oslavám hezkou túrou“. No my to máme vlastně stejné, téměř každý rok vyrážíme o květnových svátcích do Tater,…
Den třetí
Čeget (Чегет), výška se podle zdroje různí vezmu ruský 3769,3m.
Po vystoupení nad pás lesa se objevují ledové plotny a fleky přemrzlého sněhu. Počasí nám přeje je slunečno. Rozhled paráda. Pokud bychom nefotili, natěšení z panoramat, bychom nahoru vyběhli snad bez zastávky. Zasněžené vrcholky kolem nás působí majestátně, úžasně. Ticho ruší jen křupání přemrzlého sněhu pod podrážkami našich bot a náš zrychlený dech. Krok za krokem blíže k vrcholu. Pod vrcholem, na závětrné straně procházíme pod převějí. Vypadá jako zamrzlý vrcholek velké mořské vlny. Vrchol Čegetu je až na kousek skály, na které stojí meteorologická stanice, kompletně pod sněhem. Před stanicí si všímáme zvláštního zařízení. Na sloupku před meteorologickou stanicí leží na kusu papíru skleněná koule, za kterou by se nemusela stydět žádná vědma, na papíru je zčernalá stopa za jasným bodem slunečního paprsku procházejícím koulí. Magie. No řekněte, co jiného je meteorologie. Kluci ze stanice vysvětlují, že pokud svítí slunce, koule zaznamenává jeho dráhu. Prostě magie. Dolu to jde rychleji, po mírnějších svazích se kloužeme.
Den čtvrtý
Kakhiani (Кахuанu) 3367m
Celodenní túra. Počasí nám příliš nepřeje. Ne že by pršelo, ale poměrně malá viditelnost je velmi nízká a z okolních svahů se táhnou cáry mokré mlhy. Ta se sráží v kapičkách vody na mých vousech a oblečení. Mokré, zvláště když mi voda zateče do výstřihu, ale pro změnu dnes nemám na obličeji led. Z okolní krajiny vnímáme kvetoucí rododendrony a černé tulipány podél cesty. Potkáváme pár koz, koukáme, jak snadno šplhají po skalnatém terénu. Švindlují, mrchy. Mají čtyři nohy. Skály sníh a led. Kromě šumění větru a zurčení potoka. Ticho, Mlha. S přibývajícími metry se mlha začíná zvedat viditelnost, se přece jen zlepšuje. Jsme na vrcholku. Moc daleko však nevidíme. Dolu scházíme druhou stranou. Co jsme nastoupali dopoledne, vyklesáváme a kolena mi nadávají. Jo kdyby kolena měly ruce,… Podstatně lépe se mi leze do kopce, než schází dolu. Do chaty se vracíme unavení, navlhlí, ale šťastní. Při večeři nám zástupce klubu sděluje, že další den bude odpočinkový.
Den pátý
Při snídaní řešíme co s volným dnem, na ubikaci rozhodně zůstat nehodláme. Domlouváme se s další dvojicí na Čegetu, vede tam lanovka, pohodově nahoru, tak se tam vrátím, dolu se budeme opět klouzat. Vycházíme s tím, že to bude pohodový den. Pohodový to ano. Zpočátku. Lanovka je starší jedno sedačková, kabel zpívá a v kladkách drnčí. Škubnutí, zastavení, rozjezd, zastavení. Někdo, nejspíš měl problém s nastoupením, či vystoupením. Čekáme. Čekáme. Čekáme a vítr se nám pomalu začíná vtírat pod bundy. Chudák ten Rus na sedačce přede mnou. Jede nahoru jen v obleku a polobotkách. Stahuji si čepici přes uši. Po delší době, nám se zdá však zatraceně dlouhá, ale víc jak tři čtvrtě hodiny to nebude, jde někdo pod lanovkou dolu. Voláme na něj co se děje. Odpověď zní: „Эктрики нет. Перестройка. (Nemáme elektriku. Perestrojka) “. Po další půlhodině se objevuje skupina horolezců a postupně k nám nahoru hází lano a vysvobozují nás. Zážitek. Jednomu se líbí můj batoh. Výměnný obchod funguje všude. Domlouváme se, že se potkáme večer. Dnešek nevzdáváme. Pokračujeme ve stoupání a postupně rozmrzáme. Kluci z meteostanice se podíleli na záchranné akci a nahoře nás zvou k sobě na čaj a do tepla. Čaj je vynikající. Jejich práce zde sice nebude jednoduchá, klimatické podmínky budou dost kruté. Ale z mého pohledu je ideál, mým profesním snem byl vždy hlídač majáku, nebo wechtr na zapadlé horské železnici. Najděte v Čechách maják a o wechtru si mohu také jen nechat zdát. Večer probíhá domluvená výměna k oboustranné spokojenosti – já předávám svůj batoh jednomu z horolezců a na oplátku získávám cepín. Po večeři nás čeká ještě povinná zdravotní prohlídka od lékaře výpravy a pak už rychle na kutě.
Den šestý – Elbrus
Po snídani vyrážíme dolinou nahoru. Svah z části zdoláváme lanovkou. Doufám, že neuslyším opět „Эктрики нет. Перестройка“. Větu ze včera. Dnes je elektriky zřejmě dost. Vystupujeme a stoupáme k horké chatě Prijut 11 (Приют 11) 4100m. Od září 2003 je možné si objednat ubytování v hotelu Leaprus 3912. Před námi jde paní, na zádech klasický batoh, za který by se nemusel stydět ani pytlák Říha a v ruce třílitrovou bandasku na mléko. Oproti nám si vyšlapuje celkem svižně. Na Prijutu 11 odkládáme batohy a jdeme ven. Kolem nás je mlha. Dnešním cílem je dostat se pod Pastuhov rocks (Скалы Пастухова ) 4640m.
Vracíme se na Prijut 11, připravujeme večeři. Přál bych Vám zažít si zdejší záchod. Kadibudka ční za okrajem skály. Vaším cílem je otvor v podlaze pokryté ledem. Je to výzva, kterou protahuje studený průvan. Na první pohled si myslím, že se vrátím pro mačky. Ješitnost mi to nedovoluje. To co si tam plánujete odložit, dole určitě cinkne, jaká je zima. Postupně se tam střídáme, ale nikdo o své zkušenosti nemluví, když se vytrácí další, neznalý poměrů, zkušení se uculují. Pro dnešek konec, chvíli debatujeme, těšíme se na zítřek a jdeme spát.
Den sedmý
Vstáváme brzo. Probouzí nás volání: „Honem ven je tam nádherně“. Natěšení, nedočkavě se oblékáme a hrneme se před chatu. Je zima, azuro, sníh se třpytí a křupe pod podrážkami našich bot. Fotografujeme, pózujeme jako vzteklí. Je takový mráz, že mi při zavádění nového filmu do foťáku, film praská a drolí se. Strkám kazetu do kapsy, rozepínám bundu a snažím se vložit novou kazetu. Prsty se mi lepí na foťák.
Radost nám kalí zpráva, že nahoru nejdeme. Průvodce má nějaký nám neznámý důvod. Nevíme proč. V tuto dobu je Elbrus choďák. Ledovec dřímá pod několika metry větrem upěchovaného sněhu. Na naše naléhání slyšíme jen „Нет, нет, мы не пойдем.“ (Ne, Ne Nepůjdeme). Jdeme na snídani. Pak ještě fotíme a pomalu, neochotně se vracíme dolu.
