Úterý se sotva potácím a zůstávám celý den doma, po většinou v posteli, nebo si vařím čaj a polévku. Postel mi okupuje pes, který si své místo vždy vykňourá. Babičky Kvída se tu má jako prase v žitě a všechno jí projde, Fanče (naší fenečce) by to asi neprošlo. Celkem nic moc nevnímám. Čtu si, jsem s psíky…
Ve středu mám problém spát dlouho a tak už kolem páté ranní si dělám snídani. Asi působí i časový posun a celková změna prostředí. Konec konců vždyť z horších podmínek (takové bahýnko z pralesa už mi celkem dost chybí), kam jsem se celkem rychle a bez obtíží adaptovala, přesouvám do podmínek v porovnání s Papuou téměř sterilních a s dostatkem všeho na co si jen vzpomenu (zjistila jsem, že to asi úplně nepotřebuji a třeba sprchování, pokud nejsem špinavá nebo upocená nepotřebuji každý den…). Dopoledne dočítám knížku, jdu s holkami na procházku a jedu do Plzně za babičkami.
Asi mi úplně nedochází, že nejsem na Papue, anebo že to jen nebyl sen? Neteleportovala jsem se tam přeci jen ve snu? Je to téměř neuvěřitelné jak jsme se dostali domů téměř mávnutím proutku.