Nevím, mám dojem, že asi ne každý to pochopil a už vůbec netuším, jestli ti, kteří si to myslí, četli všechny mé příspěvky z Papui od začátku, kde by se určitě mělo v nějakém článku najít, kde se vlastně naše pralesní pracovní jména vzaly.
- Opice neboli Ivan. Opice, protože v rámci našeho projektu lezl pro vzorky po stromech a dělal všemožné opičky a srandičky. Není to nikterak rasistické, říkal si tak i on sám. (= jiní lidé ho nazývali i jinak a v překladu trochu nevhodně, ale to nebyl náš problém).
- Stromový klokan, a nebo taky Muruk. A kde jsem k tomu přišla? Muru znamená kasuár, a nebo taky v domorodém jazyce vysoký člověk. Klokan, protože když pršelo, vytáhla jsem IKEA pláštěnku „klokanku s kapsičkou“ a nosila jsem jí tam. Stromový klokan, protože jsme pracovali se stromy a tento druh klokana je pro Papuu typický.
- Opice, neboli orel. Já a Ivan, jsme mu říkali též opice, ale on sám si říkal orel (byl velkým fanouškem Vikingů a orel se hodil lépe). Též lezl po stromech jak opice.
Nic z toho nechápejte nikterak urážlivé. Byly to naše přezdívky, které jsme uznávali a nikomu z nás se nepříčili. Přezdívky byly pracovní, jakož to dalších x pracovních názvů, které jsme si utvořili pro náš projekt, jelikož jsme nebyli schopni si to sami pourčovat.
Kdo nás na Papue viděl nebo slyšel v terénu, se musel zasmát. Nechali jsme se tak i slyšet a kluci vydávali všelijaké podivné zvuky, kterými předávali signály ostatním papuáncům a někdy tak činili jen tak ze srandy.
Já osobně miluju domorodce a cizí lidi. Přijdou mi velice zajímavými a díky své rozdílné kultuře jsme si vždy a všude měli spoustu co říci. Trávila jsem s domorodci, hlavně ve vesnicích, téměř všechen čas a užívala jsem si to. Sedět opodál ohně se skupinou místních žen a ukusovat jim večeři, kterou mi tu a tam podávaly k ochutnání. V každé osadě jsem si našla blízké lidi a bylo mi velmi líto, že můžeme být spolu jen jeden den, ale i tak jsme si to užívali (obě strany) co to šlo. Fernanda, Štef, moje malé holčičky z Wanangu… Možná se mě sami můžete zeptat a přesvědčit se, miluju je a vrátila bych se k nim do vesnice. Možná i to je, proč jsem byla obdarována tolika bilumy a tolika historkami…
Myslím, že taková přátelství, takové zkušenosti a navázání kontaktů se všemi, kdo jsou ochotní se s Vámi projít, posedět si, popovídat si, to je to úplně nejcennější v zahraničí. Žádná cestovka a žádný projekt Vám to neumožní a musíte Vy sami. Kdo nezkusí, neví. Já sama často dost trpím v České Republice, že lidé na ulicích, na kolejích, venku jsou strašně uzavření a když jsem odloučena od svých blízkých tak touto sociální izolaci tolika nezvládám a jsem šťastná, když někdo se mnou prohodí byť jen pár slov. Na druhé straně světa o vřelé slovíčko nouzi nemám, všichni si chtějí povídat. Možná se někdy zdám někomu upovídaná, ale to jen proto, že zrovna tam kde povídám, nebo tomu komu povídám, tam kde o má slova stojí, a neukazují, že jim to je proti srsti a obtěžuje je to (lze to vycítit), tam jsem ráda upovídaná.
Omlouvám se všem, co mě dříve nepochopili, neznají mě a třeba mě slyšeli poprvé. Bolí mě nedorozumění a špatná slova a tak věřím, že jste pochopili, jak to vlastně je a bylo a budu moc ráda, pokud by jste chtěli slyšet více, a budete sledovat můj blog a nebo mě kontaktujete a popovídáme si osobně.
