Sedíme ve vlaku. Dívám se jak krajina ubíhá vzad a mám čas napsat něco o prvních dnech naší cesty.
Naše cesta začala v Linci. Odlétali jsme z Vídně do Baku, které bylo naší přestupní stanicí do Moskvy. V Baku jsme se rozhodli využít čtyři dny k prozkoumání města a okolí. V bankomatu na letišti vybíráme ázerbájdžánskou měnu mana, na jízdné do města a drobnou útratu. Naštěstí ač jsme v postsovětské zemi. Revolutka nám funguje a tak neni žádný problém (v Rusku a Číně s Revolutkou si ani neškrtneme).
Ve městě nejprve hledáme hostel podle lokací, které nám nabízí Booking.com. Rozhodujeme se ubytování neplatit přes platformu, pouze jít po lokalitách možných příbytků a okouknout, jaký bude nejlepší.
V prvním hostelu na který narážíme, je malý polorozbořený dvorek. Zajímá nás a tak si jej prolézáme, ale nezůstáváme. O tomto místečku uvažujeme, je blízko místa, kde jezdí autobusy na letiště, tak třeba na poslední noc (nabídka byla cenově velmi příjemná. Myslím, že cena byla něco kolem 100 Kč).
Nakonec se ve starém městě uchylujeme do “Sweet hostelu”. Ale nebylo úplně snadné jej najít, jelikož není označený zvenku jako hostel a spíš vypadá jako nějaký rodinný dům. I majitel nás v podstatě vítá “jakoby k sobě domů”. Dostáváme malý pokojík hned u dveří, kde sedí s kamarády. Dává nám větrák se slovy: „Nemám klimatizaci“. A pak se nás starostlivě vždycky ptá, jestli něco nepotřebujeme a jestli si přejeme, udělá nám za 14 mana snídani. Na snídani jsem přemlouvám Laurenta, chci ochutnat typické ázerbajdžánské jídlo… Ráno, dostáváme na pánvičce něco podobného leču, s chlebem a vejci natvrdo zvlášť, hrnkem ázerbajdžánského čaje. Na Laurenta je to trochu mastné a chybí mu tam ta marmeláda na chleba, mně snídaně moc chutná.
Další den jsme spíme v hostelu, Laurent se vyjádřil: „Bude větší sranda, každou noc, vyzkoušet něco jiného“. Ale to neví, že v Baku hledat přesnou adresu je jako hledat jehlu v kupce sena. Hledáme celý den. Oslovuje nás nějaký kluk z ulice, co že to hledáme, zřejmě si chce procvičit němčinu. Manu (kluk z ulice) hledá danou lokalitu v telefonu a nakonec usuzuje, že nejlepší řešení je zavolat si taxi. Netušíme, že tam budeme autem za tři minuty. Sranda ale spočívá v tom, že hostel je hned za rohem a klučina ač bydlí kousek od hostelu, neví o něm. Když jej konečně nacházíme, přijímáme pozvání na pivo do malé zapadlé hospody hned vedle. K dobrému, vychlazenému pivu dostáváme i nějaké kousky masa, které připomíná trochu španělské tapas.
