Kavkaz – návrat
11.6.1988 – 22.6.1988
Den osmý, poslední, návrat
večer jsme zabalili. Po snídani se loučíme s Kavkazem, nasedáme do autobusu, který nás odváží na letiště do Minerálních Vod. Cestou zastavujeme a prohlížíme si hydroelektrárnu na řece Baksan(Баксан). Na letišti nás čeká o trochu větší letadlo, než to co nás přivezlo, nejspíš TU-154, nastupujeme po schůdkách v zadní části letadla a odlétáme do Kyjeva. Zde přesedáme do lehátkového vlaku jedoucího do Prahy. Valím bulvy, každý vagon má svůj samovar a průvodčí, kupé se mi zdají prostornější, bydla jsou však stejně tvrdá jako u nás. Před námi je cca 22 hodin jízdy. Po několika hodinách nás přestává bavit pozorování vzad ubíhající krajiny a dřímáme. Před hranicemi se nás snaží průvodčí dostat z postelí. Bláhová, požaduje nástup do uličky. Prý celníci vyžadují, cestující nastoupené v uličce s pasy v rukou. Je zajímavé, že ačkoliv jsme se všichni učili rusky, teď na ni koukáme a posunkujeme, že nerozumíme. Spolucestující Rusové a Ukrajinci jsou již v uličce a v pozoru. Celníci jen mávli rukou, v pasu nám přibývá další štempl (штамп). Vlak zastavuje v Černé pri Čope. Zde končí Ruská trať a začíná Evropská. Postupně zvedají vagony heverem a mění podvozek. Děvčata mají povyražení. Od okna se ozve. „Pojďte se hned podívat. Venku stojí chlap, má roztažený kabát a pod ním nic“ Nahrnuli jsme s k oknu ale tam již jen tma. Do Prahy spíme.
Na hlavním nádraží se loučíme. Ahoj někde na horách! A pokračujeme, každý svým směrem, vstříc všedním dnům.